RECENZE: The Stranglers nehřeší na city

THE STRANGLERS
ACOUSTIC IN BRUGGE
Edel / Mystic Production
19 trax / 73:40 min

Úvod do problematiky obstarává instrumentální zkratka Waltzinblack v úpravě pro akordeon a je sympatické, že následně Britové nehřeší na city a namísto populistického best off (s výjimkou popiny Always The Sun nejprofláklejší hity pomíjí) tentokrát nabízí poctivý průřez celou kariérou od stařičkých Princess Of The Street nebo Don´t Bring Harry po v době pořízení záznamu, tedy koncem roku 2007, relativně nové I Hate You, Dutch Moon, Long Black Veil, přičemž právě albům Norfolk Coast a Suite XVI se dostává největšího zastoupení.

Po hudební stránce The Stranglers nikdy nebyli velcí divoši a jejich potemnělé skladby jsou již z podstaty poměrně lehce převeditelné do akustické podoby, aniž by se výrazně měnil jejich charakter. To však neznamená, že by aranžmá zůstaly polovičaté. Naopak. Navíc se podařilo scelit skladby různorodých vlivů z rozmezí více než čtvrt století ve fungující kompaktní celek, z něhož vnitřní náboj rozhodně nevyprchal. A to neplatí pouze pro svižnější Spectre Of Love či English Towns s podporou perkusí. V neposlední řadě pod taktovkou vemlouvavého, stoicky civilního zpěvu a kytarových sól i vyhrávek, kterým mírně ustoupily signifikantní klávesy, ještě více vypluly na povrch melodie, k nimž se The Stranglers nikdy neodvraceli zády. Veteráni prostě přetavili fortel a uvolněnou radost z muzicírování v příjemné nestrojené vystoupení.

text: Daniel Folprecht
4/7