RECENZE: Václav Neckář konečně zažívá Dobrý časy!

VÁCLAV NECKÁŘ
DOBRÝ ČASY
Supraphon
10 trax

Z Dobrých časů přímo sálají těžké jesenické mlhy, jimiž Švejdík zastřel celé album. Z prvotní melancholie se rázem vyklube určitý pocit smíření charakteristický pro etapu stáří, ve které má člověk chuť bilancovat, přesto by rád ještě cosi dotáhl dokonce, aby právoplatně cítil, že se jeho životní kruh uzavřel.

Dobrý časy mají ambice i potenciál tento kruh uzavřít. Neckáře totiž autoři stylizují do vypravěče smířeného s životem, osudem i okolím, který ale nezapomíná, co prožil, a nebojí se svoji filozofii připomenout (bez mravokárného podtextu) ostatním. Zpívá o lásce, bohu, ženách, alkoholu, každodennosti. Zpívá o sobě. A hlavně o životě!

Album se houpá v poklidných folk-popových vodách jako rezivějící ledoborec, jehož časy, kdy hrdě prorážel střední (ledový) proud, dávno vzaly za své, a teď slouží spíš jako atrakce pro plážové povaleče nebo milovníky archaických lodí. A nutno dodat, že tahle „stylizace" Neckářovi sluší nejvíc.

Je uvěřitelná, navzdory některým textovým výstřelkům hodícím se spíše ke věku Jaromíra Švejdíka (viz chlastací etuda ve znamenité Na Rafandě), mile usedlá, prostá jakýchkoliv „moderních" výstřelků (schválně, kdy jste naposledy slyšeli cembalo?). Bohužel se tvůrčí duo drželo při zdi až přespříliš, a je škoda, že se víc neodvázalo jako v případě skladby Na Rafandě, jejíž rychlejší melodika podpořená skvělou Lenkou Dusilovou revitalizuje druhou polovinu alba.

Na druhou stranu díky tomu, že Švejdík s Neuwerthem pochopili, komu a pro koho desku píšou, jsou Dobrý časy poklonou hudební legendě. Poklonou, jež není ufňukaná, sentimentální ani trapná.

 

ZKUS TAKY: Zrní Hrdina počítačový hry jde do světa, Lenka Dusilová Baromantika, Priessnitz Potichu?
BEST TRAX: Na Rafandě, Tohle není píseň o lásce, Půlnoční

5/7

Marek Pros