LIVE: Jací byli Faith No More před dvaceti lety v Praze?

FAITH NO MORE, L7
12. 11. 1992
Sportovní hala

Originální nástup Faith No More mi připomněl spartakiádu nebo vojenskou rozcvičku a o nic méně překvapivý nebyl ani hudební úvod. Po krátkém intru orchestr s vážnou hudbou v reprobednách vystřídala diskotékově zremixovaná verze megahitu The Final Countdown. Rozběhaní FNM poté bleskurychle odhodili čepice i dresy, vrhli se k nástrojům a několik minut po deváté tak dali povel ke startu velkolepé hudební i světelné show. Rocková smršť se však 12. listopadu ve Sportovní hale strhla už ve 20 hodin, kdy na pódium nastoupil support band - americká dívčí čtyřka L7.

Chuck Mosley - Hlas Faith No More z osmdesátých let, jehož život předčasně ukončily drogy

Svou roli splnila nad očekávání a naznačila, kudy se také zámořský kytarový rock může ubírat. Melodické nápady a brilantní pěvecké i instrumentální výkony šly stranou, zato je nahradilo nevídané nasazení, výbušnost, syrový a nevyumělkovaný zvuk kytar a přímočarost. Když takhle dravý sound okořenil drsný vokál obou kytaristek, mnozí litovali, že L7 hrály pouze čtyřicet minut. Slyšeli jsme skoro všechny pecky z jejich letošního opusu Bricks Are Heavy, uváděné pod vlivem předchozích koncertů v SRN odpočítáváním eins, zwei, drei...

O vizuální doprovod dívčího „drivemetalu", smrdícího indies a core, se starala hlavně baskytaristka, která poutala pozornost červenými vlasy a zcela potetovanými zády. Vystoupení rozdivočelých Američanek ukončila jedna z nich klasickým stagedivingem - skokem z pódia do jásajícího davu, ještě předtím však svou produkci (na předkapelu s velmi dobrým zvukem) obohatily závěrečnou směskou, v níž jsem stačil zaregistrovat důvěrně známé riffy Nirvany, Metallicy (Enter Sandman) a Faith No More (We Care A Lot). Více než patnáct tisíc fans mohlo být s předkrmem spokojeno.

Na odpočinek před hlavním chodem měli pouhou čtvrthodinku, pak už se svého řemesla chopilo pět Kaliforňanů, kteří po výše zmíněném netradičním začátku, pozdravu a povelu „Hi, you are so high, come down and fuck us!" zahajovali skladbou Caffeine z červencového LP Angel Dust. Následovaly i další z tohoto v pořadí už pátého alba, včetně největších hitů Midlife Crisis, Land Of Sunshine nebo A Small Victory, jenž se nepravidelně střídaly s nejúspěšnějšími fláky z třetí a zřejmě nejslavnější desky Faith No More - The Real Thing. Fans byli při poslechu skladeb jako Epic, From Out To Nowhere nebo Underwater Love u vytržení, líbily se však i věci z předcházejících LP, včetně debutového vinylu We Care A Lot. Mike Patton (v), Mike Bordin (ds), Billy Gould (bg), Jim Martin (g) a Roddy Bottum (keyb) znovu připomněli obrovský žánrový záběr své hudby.

Na své si přišli příznivci rapu, metalu, hardrocku, funky, indies, core, dokonce i barového šansonu, jenž jsem zaznamenal v úvodu jedné skladby. A i když už teď třeba mírně přeháním, alespoň jsem odpověděl méně zasvěceným na otázku, proč byl koncert skupiny, které u nás vychází desky až v těchto dnech (prostřednictvím Globus Int.), beznadějně vyprodán. Faith No More nemají s návštěvností problémy ani jinde ve světě, ačkoliv se nevěnují komerční muzice, která by se hrála denně v rádiích nebo na diskotékách. Oslovují však neobvykle širokou vrstvu posluchačů, tudíž nás nemohlo překvapit, když se na koncertě sešli jak „kožení", „džínoví", tak i ti s černými zvony. Spíš nás udivilo abnormální množství žen.

RETRO: Guns N' Roses v Praze v roce 1992: 16 převleků Axla, výbuchy a k tomu Faith No More a Soundgarden

Vraťme se ale k dění na pódiu. Faith No More na něm stihli osmnáct skladeb v základní části a asi pět v přídavku. Ten byl jediným záporem vystoupení a dodnes nedokážu pochopit, proč se skládal už jen z depresivně laděných umíráků, těžko stravitelných agresivních zvuků a brutálního řevu Mika Pattona. Faith No More vystříleli nejlepší náboje už v úvodu, navíc jejich sound žádá takovou soustředěnost, že závěr byl už přece jen trochu nudný a hlavně únavný. Závěrečné finále nepřinesla ani cover verze sabbatovského hitu War Pigs, kterou Faith No More zařadili na LP The Real Thing z roku 1989.

Celkový dojem je ovšem příznivý, FNM opět potvrdili své nesporné kvality. Instrumentálně dominovala Gouldova basa, dobře čitelné byly bicí a klávesy, překvapivě však v pozadí zůstávala kytara Big Jima (v některých přídavcích dokonce chyběla). Faith No More se rozhodně druhý listopadový čtvrtek předvedli v daleko lepším světle než jako předkapela Guns N' Roses v květnu na Strahově. I samotní aktéři měli z vystoupení dobrý pocit, jak nám po skončení prozradili.

Přes statečný odpor šedesátiletých zmatených ochránců soukromí obou kapel, kteří se i po předložení akreditační karty a novinářského průkazu oháněli větami „Podpisy se nedávají" nebo „Tudy cesta ven nevede", se nám podařilo ulovit exkluzivní interview s jedním z hlavních protagonistů Faith No More, baskytaristou Billym Gouldem.

Kde všude jste po turné s GN'R a Soundgarden koncertovali?
Hráli jsme asi tři měsíce ve Státech, pak jsme byli ve Finsku, Švédsku, Norsku a Německu. Teď jsme tady a máme namířeno do Španělska a Anglie.

V Praze jste už podruhé, jaké jsou vaše dojmy z Československa?
Myslím, že je to tu perfektní. Je složité se orientovat, protože je tady všechno nové, co se změnila vláda. Promotéři sem teprve začínají posílat skupiny, jelikož to tu nikdo ze světa hudebního byznysu nezná, a tak je těžké se sem dostat. Ale situace se lepší. Pokusíme se k vám přijet příští léto a pak bychom pokračovali i do Ruska, Maďarska, Bulharska, Makedonie atd. Koncertovat v těchto státech je složité, protože tam nemají příliš mnoho peněz a naše turné se všemi světly a ozvučením je velmi nákladné. Ale já osobně jsem raději v Praze než kdekoliv jinde, ovšem s výjimkou Brazílie, její obyvatelé jsou správně blázniví lidé.

Jaký je váš nejveselejší zážitek během tohoto turné?
Oh boy, to musíme trochu dál, do Finska. Měli jsme se přepravit lodí z Helsinek do Švédska. Dali jsme si sraz ráno u autobusu, ale já s Jimem jsme zaspali a nestihli ho. Museli jsme tedy jet dvě hodiny taxíkem na trajekt a utratili tak všechny naše peníze.

Co bys řekl na adresu Guns N' Roses a Soundgarden, se kterými jste letos dlouho koncertovali?
„O GN'R není moc co říct. Myslím, že jsou to dost nudní lidé, neudělají nic vzrušujícího, možná ještě tak se pořádně opít. Divím se, že se Axl stále drží ve formě. Máme dost rozdílné zájmy, bavíme s s úplně jinými lidmi, a proto pro mě není jednoduché mluvit o Guns N' Roses. Soundgarden mám velmi rád, jsou to naši přátelé. Je to dobrá kapela a v ní dobří lidé.

Je pravda, že si Roddy myslel, že Praha leží v Jugoslávii?
Ne, kdo to řekl? To je blbost a lež.

Proč jste si za předkapelu vybrali právě L7?
Vždy je problém najít tu správnou předkapelu na turné. Toto byla, myslím, nejlepší volba.

Slyšel jsi někdy nějakou rockovou skupinu z Československa?
Ano Michael's Uncle.

Nevíš, co teď dělá bývalá kapela Mike Pattona Mr. Bungle?
Nemůže dělat nic, protože Mike je s námi ve Faith No More na turné.

Co říkáš na výsledky amerických prezidentských voleb?
Nejsem z Clintona moc šťastný, ale neměl jsem rád ani Bushe. Myslím si, že demokratický systém v USA je až moc demokratický, není to ta opravdová demokracie, spíš velký bordel. Systém je zastaralý, ve Státech je příliš mnoho peněz a moci na to, aby lidé hráli podle pravidel.

Proč se vlastně jmenujete Faith No More?
Jmenuje se tak rybářská loď, na které jsme si jednou vyjeli na ryby a Jim tenkrát chytil dvoumetrového jesetera. Byl to skvělý zážitek, proto jsme naší kapelu pojmenovali podle té lodi.

A co bys chtěl vzkázat českým rockovým fanouškům?
Děkuji jim, že mají rádi všechno takové, jaké to skutečně je, a že nemění rychle názory a hudební styly.

text: Jarda Hudec, foto: archiv

Témata: Faith No More, Praha