LIVE: Bruce Springsteen rozdával energii na všechny strany

Bruce Springsteen & The E Street Band
Synot Tip Arena, Praha
11. 7. 2012

Bruce Springsteen je bezpochyby jedním z hudebníků, kteří tvořili milníky světového rocku, a navíc od řady jiných nikdy neusnul na vavřínech a nestal se hvězdou odtrženou od běžného života; právě naopak, během celé své kariéry se nepřestal vyjadřovat k aktuálním a často ožehavým tématům jak Ameriky, tak celého světa a neustále si udržoval svojí image „obyčejného chlápka z New Jersey“. I to samo o sobě by bylo dostatečným důvodem, proč zajít začátkem července na jeho pražský koncert, navíc Springsteena předchází pověst muzikanta, na kterém jeho věk téměř není znát, do koncertů se vrhá s takřka stejnou energií jako před lety a rozhodně pro něj nejsou jen továrnou na dolary.

RECENZE: Bruce Springsteen je oddaný svému (americkému) snu

Brány Edenu se měly podle pořadatelů otevřít už v pět, já jsem dorazil kousek před sedmou a Eden byl zaplněný lehce přes polovinu. Sice neustále proudily davy dalších lidí, když se ale kousek po čtvrt na osm konečně objevil na podiu The Boss, vítal ho stadion plný sotva ze tří čtvrtin. Springsteen zahájil stylově sám jen s foukací harmonikou a kytarou písní The Ghost of Tom Joad (kdy bylo hned jasné, proč ho lidé srovnávají s Bobem Dylanem). Po lehce melancholickém entrée ale přišel zbytek kapely a naplno rozjel koncert s Badlands. Naprostá většina lidí kolem mě jsou skalní fandové s tričky, kteří kromě povinných starých hitů znají i novější songy. Sympatické je míchání generací, vedle starých undergroundových vousáčů stojí chlápci středního věku, občas se dokonce mihne i nějaké malé dítě.

Springsteen hned od začátku nasadil vysokou laťku, začal hezky zostra a nutno dodat, že si stejné tempo udržel až do konce koncertu. Každý okamžik bylo vidět na něm i na zbytku kapely, že si show maximálně užívají a do svých výkonů dávají všechno. Springsteen pobíhal od jednoho konce podia k druhému, když zrovna nezpíval, tak rozdával úsměvy na všechny strany a se zbytkem kapely prováděl psí kusy. Během několika prvních kousků se mu podařilo roztleskat a rozeskákat valnou část stojícího publika, postupně se přidávali i lidé původně sedící na sedačkách na ochozech. Nešetřil ani vtípky, kdy si z prvních řad vytahal vzkazy napsané na kartonech a poté je glosoval: „That‘ s the other guy“ když bylo na kartonu načmáráno Blowin‘ in the wind jako písně na přání, případně když rozesmátý odpověděl „That’s dangerous question“ na otázku, jestli potkal matku tazatele v roce 1990.

Kapela se v průběhu večera skoro nezastavila, sotva skončila jedna píseň, Springsteen začal odpočítávat další. Mezi mnoha jinými zazněly například My city of ruins jako vzpomínka na pohnutou nedávnou americkou historii, This hard land, My love will not let you down nebo Atlantic city. S každým odezpívaným refrénem sílil hlas publika zpívajícího se Springsteenem, jednotliví muzikanti si občas střihli sólíčko (až na výjimky časově vždy tak akorát na pár sekund) – vzhledem k tomu, že The E Street Band je spíš bigband než kapela (kromě klasické rockové sestavy s třemi kytaristy takřka kompletní dechová sekce, housle, tahací harmonika a podobně), rozhodně nehrozilo, že by snad začala po instrumentální stránce nudit. S přicházejícím soumrakem se ozvaly smutné tóny písně Down to the river, a tak byl předznamenán konec celé akce, po dalším kousku se kapela začala zvolna loučit.

Ale vzhledem k tomu, že ještě nezazněly ty největší hity, bylo jasné, že zlatý hřeb je teprve před námi. A skutečně vzápětí přišly v rychlém sledu Born in the USA, Born to run, Bobby Jean a Dancing in the night. S koncem každé skladby přišel ještě větší potlesk, takže po coveru Twist and Shout musel Springsteen rozesmátě křičet, že to už je opravdu konec. Když jsem se podíval na hodinky, nevěřil jsem vlastním očím: koncert trval bez přestávky tři hodiny a dvacet minut.

Bruce Springsteen potvrdil svůj status živoucí legendy, pro kterou ale zůstávají fanoušci na prvním místě – během koncertu vytáhl na podium dvě malé holky, jednu nechal zazpívat a s druhou si zatančil, neustále na někoho v publiku mrkal, smál se a podával ruce lidem z prvních řad (během Born to run je dokonce nechal hrát na jeho kytaru). Energie z něj prýštila na všechny strany a člověk se musel chtě nechtě zamyslet, jak směšně působí ve srovnání s ním výkony některých jiných rockových hvězd jeho věku. Koncertní zážitek to byl každopádně nezapomenutelný a jediným negativem snad zůstala snad až příliš velká délka – na to však člověk snadno zapomněl, když viděl a slyšel, jak rozjařený Bruce na konci křičel: „I can’t leave now!"

text: Jiří Kalous, foto: Karel Šanda

Témata: Bruce Springsteen, Synot Tip aréna, rock