RECENZE: Bob Dylan vzdává hold Johnu Lennonovi

Sony Music
10 trax / 68:28 min

Dylanovi stačí málo, aby to natřel svým o generaci nebo i dvě mladším kolegům. Téměř jen s kytarou vykouzlí zvuk, který je ostřejší, dravější a zemitější, než je tomu u velkých rockových kapel, jejichž producenti sound obrušují do plytkého výsledku, který neurazí ucho středoproudého posluchače. Dylan i s takto skromnou produkcí dokáže vyškolit současné mladé kytaristy.

Bob vyniká nad "konkurencí" i v textech. Je vypravěčem poutavých příběhů o lásce a smrti a vyvarovává se zbytečných klišé. Tak třeba titulní skladba Tempest, jež má čtyřicet pět slok, popisuje potopení Titanicu. V Roll On John zase vzdává poctu Johnu Lennonovi. Pozornější posluchači uslyší odkazy k písním A Day In The Life a Come Togehther z repertoáru The Beatles.

Většina skladeb má nadprůměrnou délku, což má za následek, že si brzy, chtě nechtě, začnete s Bobem pobrukovat. Lépe to půjde těm, kteří mají neškolený hlas, ale cítí rytmiku a ctí správné frázování. Američan má s každým dalším letokruhem na kytaře sípavější projev, který svou barvou připomíná čím dál více Toma Waitse. Díky osobitému zpěvu svým folkovým a bluesovým písním dokáže dát jedinečný charakter, který není lehce přenositelný. Každý z jeho přednesu pochopí, že ten muž něco prožil a má co sdělit. Dylanovy písně tak nemohou zpívat mladí a nezkušení soutěžící talentových programů. Výsledek by vyzněl trapně.

I když Tempest je vysoce nadprůměrná deska, není třeba ji jen kvůli jménu legendy hned vynášet do nebes. Ani muž, jenž se původně jmenuje Robert Allen Zimmerman, nedokáže navázat na největší hity typu Knockin' on Heaven's Door nebo Like a Rolling Stone. Každopádně je fajn, že se na světě pohybují ještě takové jistoty a záruky kvality, jakou je právě on.

BEST TRAX: Narrow Way, Pay in Blood, Early Roman Kings, Tin Angel
ZKUS TAKY: Tom Waits - Bad as Me, Leonard Cohen - Old Ideas, John Mayer - Born and Raised

text: Daniel Maršalík
6/7