LIVE: Barevné šílenství s M-m-m Muse Muse Muse

MUSE
O2 Arena, Praha
22. 11. 2012

Muse už pár let nejsou čistokrevní rockeři, ale spíš hudební obojživelníci, respektive mnohoživelníci. Nepatlají si do vlasů barvu a možná už mají vlastní rodiny. Matthew Bellamy už při sjíždění pódia po kolenou neprošoupe troje rifle za večer a nezlikviduje desatery struny za jedno turné. A co víc - vedle hard-rocku uslyšíte na koncertě často také elektronické beaty nebo dokonce dubstepové dropy. Progrese; tak se tomu obvykle nezaujatě říká. Škoda, že mnoho někdejších fanoušků se zaseklo v období: "Pamatuju si, že když mi bylo osmnáct, slyšel jsem Origin of Symmetry a snad každej večer u toho onanoval." (nejmenovaný blog) a na rozdíl od Muse se ne a ne posunout dál.

TOP 10 písní Muse, které zazní na pražském koncertě v Letňanech

V jednom však mají všichni ti škarohlídi pravdu - s novými, globálními a rozmáchlými Muse zmizel velký kus jejich autenticity a spontánnosti. První polovina koncertu totiž probíhala v atmosféře, že to Muse na pódiu vlastně ani moc nebaví. Nebo že na začátku setu zapomněli zařadit a drandí si to už půlhodiny na neutrál. Entusiasmem skutečně nepřekypovali, třebaže Bellamy pronesl během večera zhruba patnáct vět, což je v součtu přesně o čtrnáct víc, než při jejich poslední show na Rock for People před dvěma lety. Pověst studených čumáků pak zpěvák a kytarista alespoň trochu rozptýlil nečekanou promenádou kolem předních řad. Vůbec nejcivilnějším okamžikem byla píseň Save Me, záležitost o problémech s alkoholem, při níž dostal prostor za mikrofonem její autor, baskytarista Chris.

Po dramaturgické stránce představení odsýpalo s přesností a pečlivostí německé montážní linky a nezdálo se, že by trojice (zejména pak Bellamy) měla větší chuť a potřebu byť jen lehce překročit hranice předem nastaveného programu a nalinkovaných pravidel. Zkrátka mechanicky precizní show, chvílemi tak dokonale, že začíná být lehce sterilní a bez života. Možná za to mohl také ne zcela dotažený hudební podklad, v němž reprodukované aranže zdaleka nevyzněly tak plně a pestře jako na studiových nahrávkách, a tyto mezery nedokázali zaplnit ani muzikanti na pódiu. Jako by stále několik linek chybělo.

Vůbec nic naopak nechybělo po vizuální stránce. Pódium ve tvaru půlměsíce bylo možná vůbec tím nejvyšším, které v O2 Areně kdy stálo, a pokud ne nejvyšším, tak jedním z nejhezčích určitě. Nad bicími se pravidelně otevírala a znovu skládala obří mnohaúrovňová krychle (po vysunutí ve tvaru obrácené pyramidy) a mezi přídavky bicí efektně zcela pohltila do sebe. Ze všech těch vizualizací a projekcí na ní promítaných by jeden zešílel.

Muse, jak je ostatně zapsáno v jejich know-how, přeskakovali po celé dvě hodiny mezi mnoha žánry a polohami. Od zmíněného dubstepu a elektroniky (úvodní The 2nd Law: Unsustainable či Undisclosed Desire) přes ozvěny osmdesátek (Panic Station) až po téměř popovou Starlight. Albová novinka The 2nd Law zazněla až na několik výjimek celá a největšího ohlasu se pochopitelně dočkala singlová Madness. Bellamy sice lehce zaváhal při krátkém "Brian May" kytarovém sólu, avšak pěvecky exceloval. Vlastně od začátku do konce. Vedle Madness zafungovaly nejlépe starší přímočařejší rockové kousky jako Supermassive Black Hole nebo Plug In Baby.

Zcela odzbrojující byl pak závěr s olympijskou Survival; s konečně pořádně odvázaným Bellamym, tryskajícími gejzíry mlhy a šílící (už zase) plnou halou.

text: Petr Adámek, foto: PetrKlapper.com

Témata: Muse, 2nd Law, O2 arena