RECENZE: Mick Hucknall na sólovce stín Simply Red nepřekročil

MICK HUCKNALL
American Soul
Warner Music
12 trax / 37:36

Předně, jak již název desky napovídá, jedná se od britského muzikanta a zpěváka o úlitbu zaoceánským autorům a interpretům, jakými v minulém století byli Otis Reding, Tyron Davis, Etta James, Ray Charles, Elvis Presley či Nina Simone. Na albu se totiž nenachází Mickův originální materiál, ale cover verze jeho oblíbených hitů vzniklých v Americe. Tedy písní, které tu větší či menší měrou před půlstoletím budovaly soul - a jež se postupem doby staly v tomto žánru jakousi obdobou standardů tak, jak je chápeme u jazzu.

Jinými slovy, Mick Hucknall si na sebe nechal naložit nemalou kládu. A neunesl ji hned z několika důvodů. Jednak svým podáním písně nikam neposouvá - po padesáti letech od jejich vzniku se změnilo trochu víc věcí, než jen technická kvalita nahrávky. A tak představa, že vezme své oblíbené interprety a prostě je jen přezpívá po svém, nestačí. Za druhé je většina skladeb velice podobná stylu kompozic, jakými se chlubili právě Simply Red, a díky tomu se tak ihned nabízí dotaz, proč to všechno haló okolo konce jedné etapy, když se Hucknallovi nikam nepodařilo posunout.

Ano, najdou se výjimky, které posluchačovo ucho potěší a hlavně ho vytrhnou z jinak unylého a smyčci nastavovaného hledání sebe sama v muzikantském starožitnictví. Takovou je třeba Lonely Avenue, která dostala moderní kabát a novou naléhavost, s níž dostává jiný rozměr oproti Charlesovu originálu. Nebo pak Elvisova Baby What You Want Me To Do, ve které konečně Hucknall mění barvu hlasu a zkouší něco neočekávaného. Občas jsou někde další náznaky, ale to je vše. Zbytek je typický Mick Hucknal takový, jakého jej fanoušci Simply Red znají. Pro ně tak možná bude uspokojivé, že se nic nezměnilo. I když té strojené sladkosti je tady možná o řád víc, než obvykle.

Jsou muzikanti, kterým se daří restartovat svou kariéru a tak trochu se i přizpůsobit době (např. Tomu Jonesovi), či vyváznout díky dobře vymyšlené spolupráci s noblesou sobě vlastní (třeba Tony Bennett) z jinak pravděpodobného pádu do zapomnění. Hucknall se zatím pouze drží v zajetých zvycích. American Soul není deska, která přitáhne nové fanoušky a s níž bude osloveno jiné publikum, než věrní fanoušci. I tak lze ale doporučit počkat si na Mickův pražský dubnový koncert, kde se k patosu skladeb přidá alespoň nezbytná atmosféra pramenící z charisma jeho hlasu. Jak dlouho s ním ale ještě zvládne britský bard kouzlit, to je ve hvězdách.

BEST TRAX: Lonely Avenue, Baby What You Want Me To Do, Let Me Down Easy
ZKUS TAKY: Martha High & Speedometer - Soul Overdue, Tony Bennett - Viva Duets, Simply Red - Stay

text: Viktor Mašát
3/7