LIVE: Se srdečným pozdravem, Vaši Mono

MONO, A NEWBORN RIOT OF DREAMS
Divadlo Dobeška, Praha

14.12.2012

Berlíňan tvořící pod jménem A Newborn Riot of Dreams nastoupil na pódium krátce před půl osmou a svůj prostor využil k odehrání dvou hudebních celků. Po první ambientní písní rozehrál příjemné kytarové riffy, které na sebe vrstvil a postupně obměňoval. Když už se ale započala třetí desetiminutovka, na udržení pozornosti to bylo příliš. Celkový dojem byl rozpačitý a výsledek nijak přesvědčivý.

Mezitím už se fronta lidí barikádující uličky předsálí směrem k šatně přeorientovala k baru. Těžko říct, jestli na sklepácká představení chodí tolik lidí, nicméně prostory na podobnou masu dimenzované nejsou. Jiné sály, jako je předchozí Palác Akropolis, by působily minimálně z logistického hlediska příjemnějším dojmem, avšak v součtu všech okolností nevychází zvolený prostor jako vyloženě nevhodný. Ozvučit sál se podařilo velice obstojně a prostředí klidné příměstské části, která už ani nepřipomíná Prahu, se k akci vlastně hodilo.

Co už se tolik nepovedlo, bylo nasvícení scény. Po spuštění nahrané sekvence uvozující nástup kapely se rozsvítila červená světla vytvářející dojem, že se nacházíte na karaoke party v zapadlém japonském baru. V hlavní roli sice figurovali čtyři Japonci, místo zpěvu se ale věnovali pouze svým nástrojům. A jelikož pódium nebylo nikterak vysoké, stačilo zavřít oči a přenést se za doprovodu hudebních etud do svého vlastního fantazijního světa. Kdo už někdy dříve koncert Mono navštívil, může potvrdit, že veškeré emoce a nasazení se několikrát násobí. A pokud jste opravdu blízko členům, jakýkoli pohyb a tón je harmonií, která kromě chuti okouzluje snad každý smysl lidského vnímání.

Pražským koncertem se Mono loučí s letošní částí turné propagující poslední desku For My Parents. Album je spíše mírnější a pokračuje ve zvuku předchozího počinu Hymn to the Immortal Wind odkazující více na žánr filmové hudby. Právě tato dvě alba byla jedinými zdroji odehraných skladeb, což je trochu škoda, protože právě výbušné momenty připomínající starší tvorbu byly z večerního programu tím nejlepším. Strhnout se vrcholnými pasážemi při zasně(že)ných písních Pure As Snow nebo Ashes In The Snow se nechal kromě hudebníků i nejeden divák. A i když se sedící kytaristé Takaakira a Hideki válejí po zemi méně než dříve a Yasunori se tolik nezapotil, stále jsou schopni odehrát celých devadesát minut s maximální koncentrací a kamenným výrazem na tváři. Není to však žádná póza pohrdající posluchači, nýbrž čirá pokora projevená konečně i vřelými úsměvy a děkovnými úklonami při odchodu.

Jak bylo vidět i na včerejším koncertě, fanoušci to náležitě oceňují. Nejen hlasitým potleskem a vyvoláváním dlouho po skončení, ale i trpělivým a pozorným nasloucháním. Málokdy lze zažít na rockové akci tichou atmosféru koncertů vážné hudby. Možná i proto k nám mají Mono tak hezký vztah a rádi se sem vracejí. {vypnoutlink:Sklep}

text: Ondřej Bambas, foto: Andrey Chumak