RECENZE: Mike Patton nachystal s Tomahawk další podivnou koláž

Ačkoliv se o nich zdaleka nemluví tolik jako o Pattonových rodných Faith No More a jejich sporném stavu stagnace, jsou Tomahawk na scéně už od roku 2000 a na kontě mají s aktuální Oddfellows už čtyři alba. Pod novinkou, na níž se čekalo šest let, je podepsaný i Collin Dupuis, který spolupracuje s The Black Keys. Nahrána byla údajně za několik dní v naprosto profesionální a sebevědomé náladě.

Už jen při srovnání Oddfellows s poslední studiovkou Anonymous je zjevné, nakolik je tato alternativně rocková až metalová parta progresivní a proměnlivá a nakolik je jejich vývoj nemožné ohraničit či definovat jednoduchou škatulkou. Album Oddfellows zjednodušeně navazuje hlavně na eponymní debut Tomahawk (případně následující Mit Gas). Tehdy šlo o poměrně tvrdě-rockový a výbojný materiál s občasnými experimenty, což přesně nacházíme i na novince.

Hudba samotná je pak směsicí různých žánrů. Mike Patton, ústřední bod kapely, se nikdy nebál zvukových koláží a překračování nastavených hranic, a tak i tady uslyšíme jak atmosferické jazzové momenty, tak metalově ukřičené refrény či písně, které jsou téměř recitací, jako např. I Can Almost See Them. Všechny tyhle hrátky se zvukem a výrazovými prostředky jsou ale pod absolutní kontrolou a neboří v žádném ohledu koncept kapely a alba, který udržuje hudební divočinu na desce stále v mezích poslouchatelnosti a možná i částečně zvrácené popovosti, jelikož projev Pattona byl a vždycky bude tak trochu "hezounský". Záleží samozřejmě na míře tolerance zvukové kakofonie a kostrbatosti, se kterou se tu záměrně pracuje podobně, jako se na Anonymous pracovalo s melodickými etno motivy.

Problémů však může nastat u skalních posluchačů Faith No More nebo Fantômas, jelikož nelze zastřít, že Patton do určité míry vykrádá sám sebe, čemuž se vzhledem k obrovskému objemu hudební produkce na různých frontách (projektů měl ještě víc, třeba ještě Peeping Tom) není co divit. Na druhou stranu, stopy po zvuku A Perfect Circle nebo Audioslave by mohly Tomahawk ve změti Pattonových projektů přece jen odlišit.

Na závěr stojí za okomentování i výrazný kreslený cover od Ivana Brunettiho, který, zvláště po poslechu desky, nelze hodnotit jinak než pozitivně - jako vtipný a hravý (na mysl přijde určitá analogie s obalem nového EP Puscifer Donkey Punch the Night). Díky bohu za každé nepoužité klišé.

BEST TRAX: Stone Letter, A Thousand Eyes, Typhoon
ZKUS TAKY: Peeping Tom - Peeping Tom, Tomahawk - Tomahawk, Faith No More - Album of the Year