Electronic Beats 2013: jalová Lana Del Rey a skvělí Roosevelt

ELECTRONIC BEATS
LANA DEL REY, KARIN PARK, ROOSEVELT
Divadlo Archa
13. 4. 2013

Večer odstartoval DJ Peter K, role první kapely se zhostila Karin Park. I když kapela je v tomto případě asi špatný výraz - na pódiu stála pouze zakřiklá majitelka krásného hlasu Karin se svým bratrem Davidem. Ten měl šedivé vlasy po pás a tričko Slayer (vzezřením typický fanoušek Kabátu) a do elektro spodků hrál na bicí. Karin Park produkují příjemné krátké písně, jen je škoda, že naživo nejezdí ještě s jedním člověkem. Kdyby na pódiu stál ještě jeden klávesák/elektronikář, hned by se dalo mnohem míň pouštět z playbacku a jejich produkce by byla o poznání energičtější. Mimochodem, Karin, nepoužívej tu klávesokytaru! Na baru sice zazněl hned několikrát názor, že tenhle nástroj ala Michal David už zase začíná být cool, ale doufejme, že šlo jen o legraci.

Next On Stage - Lana Del Rey; tenhle nápis necelou půlhodinu po skončení Karin Park vyvolal v sále naprosté šílenství. Bylo jasné, na koho většina lidí ten den přišla. Nastal model Beatles. Přes naprosto šílený řev fanynek nebylo první písničku téměř slyšet. Pak se lidé trošku ztišili, ale přesto se občas hudba ztrácela za ječením. Škoda. A o to větší škoda je, že (podobně jako na IAMX minulý čtvrtek) dobrá polovina lidí nepřišla za hudbou - přišli se podívat (doslova) na Lanu. Zblízka.

Zůstaňme ještě chvíli u publika. Další skupinku totiž tvořili ti, které zpěvačka zas tak moc nezajímala, ale tak "za tři kila na Lanu, tyvole, nekup to." A právě kvůli nim sál s průběhem koncertu znatelně prořídnul. Tahle část posluchačů totiž měla tendence odcházet a a není se úplně čemu divit. Ano, Lana byla dobrá. Ale to je všechno. Šířila kolem sebe auru bohyně, která prostoupila úplně celý sál, ale člověk by od interpreta jejího formátu čekal víc. Na druhou stranu lze s povděkem kvitovat, že si konečně postavila pořádnou kapelu a upustila od modelu klavír-smyčce, kytara. Vzala si k sobě ještě basáka a bubeníka (s vizáží zvukaře deathmetalové kapely) a její set tím dostal novou energii.

• Lana del Rey chrlí jeden klip za druhým, není to nuda?

Povídačky, že Lana Del Rey neumí zpívat, jsou úplně mimo. Ukázala, že zpívat umí a přestože si často hodně pomáhala puštěnými zpěvy ze základů, neměla víceméně žádný moment, kdy by intonačně úplně ujela. Největší slabinou tedy nebyl zpěv, jak všichni čekali, ale set jako takový. Paradoxní moment nastal třeba ve chvíli, kdy Lana zahrála Million Dollar Man v jazzové aranži. Kapela najednou hrála o level výš, stejně tak i zpěvačka, ale lidi to příliš nepobrali. Ječení utichlo, věčně natáčející smartphony zmizely do kapes, lidi si začali povídat a ohlas byl poloviční. Přitom bylo vidět, že tohle je to, co by Lana ráda dělala (a dělala by to dobře), ale lidi to od ní nebereou. Zbytek setu? Obrovská spousta písniček bez chuti a zápachu a čtyři hity za sebou na konci. Je pravda, že grande finale bylo super. Vypálit hned za sebou Summertime Sadness, Video Games a National Anthem je zbraň hromadného ničení - málokterý interpret tři hity takovéhleho dosahu vůbec má. Suma sumárum - pokud jste od umělkyně čekali úžasný zážitek nebo naopak uplný průser, nekonalo se ani jedno - Lana Del Rey byla jednoduše úplně jalová. A Roosevelt ji svým setem sfoukli jako svíčku.

V sále poloprázdno, na barech bez front. Takhle vypadala Archa půl hodiny po skončení setu Lany. Lidi vůbec neví, o co se připravili. Posledním vystupujícím byl totiž producent Marius Lauber, vystupující pod pseudonymem Roosevelt. Naživo ho doplňuje ještě jeden parťák neúnavně hrající na basu. Tohle byl highlight večera. Naprosto současný zvuk, taneční beaty, pozitivní energie. Roosevelt předvedli o skvělém podání to, o co se snaží pražský, v poslední době hodně hypeovaný projekt Deaths (dříve Girls on Drugs). Jestli někdy bude možnost vidět Roosevelt znovu, nepromarněte to. A vy, co jste přišli jen na Lanu, o hodně jste přišli.

Electronic Beats opět dokázal, že je kvalitním festivalem, který rok co rok přiveze zajímavé interprety. Kdyby ho nebylo, jen stěží bychom tady kdy viděli v plné Arše Woodkida, Apparat či Lanu Del Rey. Přejme mu tedy dlouhý život a těšme se na příští ročník. {vypnoutlink:National}

text: Martyn Starý, foto: PetrKlapper.com