LIVE: The xx v Lucerně vylezli z šera na světlo

THE XX, MOUNT KIMBIE
Lucerna, Praha
16. 5. 2013

Střih. Rok 2013 a The xx několik týdnů dopředu vyprodali Lucernu, tedy deset patnáct takových Sedmiček. A právě o zvoleném prostoru se před koncertem mluvilo nejvíc. Namísto tradičního folkloru o chybějícím kyslíku, větrání a záchodech se ale mnohem více diskutovalo o vhodnosti prostoru pro produkci introvertního tria: "Pro xx se hodí klub, ne lucerna" (Jarmila), "Stejne se mi do velky lucerny moc nehodi, vzdycky mi prisli komornejsi..." (Jana), "Me jeste k tem xx napadlo ze bych je nejak proste radsi videl v arse" (Martin), a polemika nad soubojem kapely s Lucernou se vedla i po samotném koncertu: "xx ve svy podstate fajn a dobry....jen ten prostor" (Lukáš).

Pravda, tahle trojka, jež během osmdesátiminutového koncertu pronesla stěží dvě věty a jejichž ojedinělé poděkování bylo asi stejně srdečné jako hlášení, aby cestující v metru nevstupovali za bezpečnostní pás, by skutečně lépe zapadla do mnohem menšího prostoru. Třeba do zmíněné Archy. Na druhou stranu je nutné vyseknout The xx poklonu, jak nenásilně se s velkým sálem popasovali.

Zásadní otázku, jestli se jejich jemná a intimní prezentace dostane skutečně do všech zastrčených koutů Lucerny, vyřešili muzikanti vcelku prostě. Svoji produkci protkali množstvím elektronických kudrlinek, lehkých a vzdušných či naopak těžkých basových beatů a chvílemi jste tak mohli mít pocit, že jste v klubu na deephousové párty, kde zrovna místní DJ sampluje The xx, nebo že kapela na pódiu prezentuje svůj zbrusu nový remixový výběr. Jamie Smith za svým širokým pultem kouzlil podobně jako jeho britský jmenovec Oliver u plotny a v záplavě elektroniky, nejrůznějších padů a dalších nástrojů, které běžný smrtelník nedokáže pojmenovat, dokázal skvěle vyvážit poměr "živá produkce versus podkres", to vše při zachování poměrně jasně čitelného zvuku. Jen jednou - u skladby Missing - kytara nepříjemně zařezala, větší zvukové problémy se ale naštěstí nekonaly.

• FOTOREPORT: The xx v Lucerně: zastřené emoce a působivá hra světel

Přestože elektroniky, která hraje na albech spíš vedlejší roli, bylo toho večera poměrně mnoho, osobité hudební know-how se v zhutnělé produkci nevytratilo: stačil jediný typicky zastřený a rozpitý tón kytary a bylo okamžitě jasno, kdo že to na pódiu stojí. O to víc jasno, když Romy Madley Croft během recitování svých příběhů neopustila rozsah jedné oktávy a Oliveru Simovi stačily v jeho projevu možná tři tóny. Muzikanti ustřelili snad jen jednou, když z nádherně intimní Shelter vytvořili obyčejnou diskotékovou ducárnu. Jistojistě by mnohem líp vyzněla přesně v opačné verzi, tedy jen ve spojení hlasu a kytary.

Ačkoliv The xx nejsou po vizuální světelné stránce ani Muse (Rock for People, O2 Arena), ani Chemical Brothers (Open Air Festival) a divoká světelná show by v jejich případě působila rušivě, právě světelné projekce celé povedené dílo dokonaly. Zatímco jejich set po hudební stránce nijak zvlášť negradoval (snad jen s výjimkou "punkového" závěru poslední předpřídavkové Infinity), světla a lasery se s každou další písní víc a víc probouzely k životu a v závěru vytvořily nad pódiem efektní dvojité, respektive čtverné X.

"Nafouklá pí*ovina", jak na jejich adresu mimo jiné zaznělo v sále? Ale kdepak! Vzrušující intimita The xx sice v Lucerně nemohla vyniknout ve své původní kráse: "Koncert byl myslim velmi povedeny, jak hudebne tak vizualne. Bohuzel vsak jiz nelze vratit tak zadouci intimitu k jejich hudbe z maleho koncertu pred lety na strahove." (Petr), přesto si trio i v této znatelně expresivnější roli poradilo bez ztráty květinky. {vypnoutlink:Air}

text: Petr Adámek, foto: Pavel Mužák