LIVE: Eric Clapton v O2 areně staré ponožky nepral

ERIC CLAPTON
O2 arena, Praha
19. 6. 2013

"Mr. Slowhand" se za zuřivého potlesku objevil na pódiu přesně v devět hodin a své vystoupení uvedl prostým "thank you". Ostatně podobně stručná komunikace směrem k divákům byla průvodním jevem celého koncertu - pokud se ovšem bavíme o slovech. Co se totiž týče komunikace hudební, šlo o takřka nepřetržitý tok.

Springsteen, Clapton, Rolling Stones a další se potkají na jedné desce

Eric Clapton si sice nepřivezl nijak zvlášť početný ansámbl, ale na hutnosti zvuku to nebylo znát. Basista a bubeník nezahráli ani jednu notu navíc, ale taky žádnou nevynechali. Klávesy, klavír i vokalistky skvěle podbarvovaly plochami prázdnější místa a steel kytarista Greg Leisz zjemňoval jinak poměrně drsný zvuk. Hlavní místo ale měly samozřejmě kytary - o tu druhou se postaral Doyle Bramhall II, který Claptonovi v sólech občas nezůstával nic dlužen.

Hned první skladba, křehká a procítěná Hello Old Friend, nahodila vysokou laťku. Zvuk byl perfektně čistý, všechny nástroje byly dobře slyšet a nic se vzájemně netlouklo. Jedinou chybkou byla ozvěna, kterou chytaly bicí (a u pozdějších razantnějších skladeb to bylo ještě markantnější), ale to je daň za typ prostoru, v němž se koncert odehrával. Ještě druhá My Father's Eyes se nesla v poklidnějším duchu (a silně připomínala Petera Gabriela), pak už si ale Clapton vyměnil akustickou kytaru za elektrického Stratocastera a při čtvrté Gotta Get Over (mimochodem jediná skladba z Claptonova posledního alba Old Sock) připomněl, proč se mu přezdívá Slowhand - to když s kvákadlem vyšvihl perfektní úvodní riff, který - ač naplněný neuvěřitelnou energií - nikam nespěchal, ale hezky se pomalu valil na zaplněnou O2 Arenu.

"VYNÁLEZCE" ZVUKU ELEKTRICKÉ KYTARY

O zpěv se při klidné Come Rain or Come Shine podělil s Claptonem i klavírista, ale to už se schylovalo k první opravdu slavné skladbě I Shot The Sheriff. Sólo, které zde Clapton předvedl, bylo možná nejlepší z celého večera - na jeho začátku celé podium potemnělo a jediný kužel světla dopadal na Claptona, jehož hra postupně gradovala od krátkých sekaných vyhrávek s čistým zvukem až po famózní závěr s fantasticky znějícím zkreslením. Byl to ten moment, kdy si člověk v publiku uvědomil, že na podiu stojí člověk, který spolu s pár dalšími "vynalezl" zvuk elektrické kytary a kvůli kterému Jim Marshall vymyslel nové kombo, které se samo stalo legendou (Marshal Bluesbreaker).

Při následující Driftin' Blues se strhl souboj mezi publikem v tleskání, kdy část tleskala na první dobu a část na druhou, stejně tak při Layle, dalšímu Claptonově legendárním hitu. To už se ale koncert přehoupl do své druhé poloviny  a s výjimkou Wonderful Tonight se nesl spíš v bluesovém duchu, což byla trochu škoda - víc zvukově a žánrově pestřejších skladeb, které zazněly hned na začátku, by určitě prospělo. Mezi ne tak známými Blues Power a Love in Vain nebo pomalým blues Little Queen of Spades (se sólem, které znělo jako od B.B. Kinga) nemohly chybět Crosssroads jako jedna z mála upomínek na Cream a závěrečný Cocaine s opět skvělým sólem na závěr.

Po bouřlivém aplausu se kapela vrátila zpět, a když se za dunivých úderů na kotle ozval úvodní riff Sunshine of Your Love, napětí a atmosféra v O2 Areně zcela bezpochyby vrcholily. Byla to jediná skladba, kdy Clapton hudebně připomněl své začátky a nebýt vokalistek na pozadí, skoro to znělo jako syrový hard rock, kterému muzikant pomáhal položit pevné základy. 

Clapton nepředvedl v podstatě žádnou show - světla byla umírněná, o jakýchkoliv efektech nemohla být ani řeč, dvě obří obrazovky plnily standardní  účel - tedy zprostředkvoat stojícím přehled o tom, co se děje na podiu. Muzikanti stáli takřka celou dobu na jednom místě a ani do mikrofonu toho Clapton moc nenamluvil. Ostatně vždy byl trochu podobný svému soku v lásce Harrisonovi v tom, že se soustředil na hudbu a show přenechával jiným. A ani dnes na tom nemá důvod cokoliv měnit.

text: Jiří Kalous, foto: Vojtěch Kubec (musicserver.cz)

Témata: Eric Clapton, O2 arena