LIVE: Elektrické kytary z Nickelback rockery neudělají

NICKELBACK
O2 Arena, Praha
7. 11. 2013

Na úvod nutno konstatovat, že čtyři Kanaďané jdou těmto pošklebkům s každým novým albem víc a víc naproti. Chad Kroeger a spol. jsou totiž typickou ukázkou toho, jak málo dnes stačí v hudebním showbyznysu k úspěchu: vymyslet fungující model, na každém albu ho několikrát zrecyklovat, přidat pár kilogramů teatrálnosti a pár tun podbízivosti, knoflíkem radio-friendly otočit na maximum a statut jedné z nejúspěšnějších rockových kapel je na světě. Paradoxem budiž fakt, že Nickelback mají ve skutečnosti k rockové podstatě stejně daleko jako čabajka k racionální výživě (jak by řekl Jaromír Bosák).

Ačkoliv sám frontman po vydání alba Our Long Road před deseti lety v jednom rozhovoru přiznal, že nemělo smysl nahrávat desku bez "nové" How Do You Remind Me, čímž kalkul kapely v podstatě potvrdil, svět si z toho těžkou hlavu nedělá a dál ve velkém kupuje jejich desky. A kupovaly se také lupeny na jejich první pražskou show. Dokonce tak mocně, že O2 Arena hlásila - pokerovou terminologií - full house. Podle zákulisních informací se dokonce prodalo víc lístků než loni při návštěvě Foo Fighters. Závěr nechť si udělá každý sám...

S výběrem předkapely Skillet se Nickelback trefili do černého. Sotva by totiž pro své turné našli interpreta ještě víc podbízivého než právě tuhle partičku, čímž si posichrovali, že jejich vlastní set už logicky nemůže dopadnout hůř. Ono zahlásit do publika sedmkrát během čtyřiceti minut "We love you", to se skutečně těžko překonává. Pozitivně naopak zaujala energická bubenice, které by její nasazení mohl závidět lecjaký mužský kolega.

Nickelback před plnou O2 Arenou předvedli přesně to, co se od nich očekávalo. Vynechali materiál z prvních dvou řadovek Curb a The State z konce devadesátých let, kdy ještě mívali skutečný drive, tah na bránu a osobitost. Své hodinu a půl dlouhé představení ke spokojenosti publika vyplnili několika více či méně snesitelnými baladami (Photograph, Savin' Me, Someday), několika nesnesitelnými (Far Away, Lullaby) a chybět nemohl ani první singl z předloňské desky Here and Now When We Stand Together, typický příklad amerického klišé a patosu. A když v závěru přišlo na očekávanou pecku How Do You Remind Me, vyletěly ruce s foťáky a telefony do vzduchu rychleji než Lajka do kosmu.

• TOP 7 nejlepších klipů Nickelback 

Když Bůh rozdával osobitost, Nickelback byli sice v té době nejspíš na dovolené, přesto se v celém setu našly i lepší momenty. Přídavné mikrofony se zkresleným zpěvem, které Chad Kroeger a kytarista Ryan Peake často využívali v ostřeji laděných pasážích, příjemně kontrastovaly s často vyšponovaným vokálem. Kanaďanům budiž ke cti i fakt, že se vyvarovali zbytečně rozmáchlých gest a emočních výlevů. I tak ale čerstvý ženáč Kroeger jedinou větou "I think I love this city" dokázal, jak mizerný je herec.

Celá kapela působila až překvapivě civilně, avšak průměrné nasazení a absence jakékoliv přidané hodnoty jasně odpověděly na otázku, zda-li jsou Nickelback duší přece jenom rockeři nebo jen unylou bandou s několika prvoplánově líbivými písničkami.

Přestože Chad Kroeger touží být rockstar (jak pěje ve stejnojmenné skladbě), v reálu zůstává pouze u přání. Tričko Jack Daniels ani plný futrál naleštěný elektrických kytar z něj rockera neudělají. {vypnoutlink:Jack Daniels}

text: Petr Adámek, foto: www.klapper.cz (více fotek zde)