LIVE: Suverénní Hurts už očividně nemají žádnou slabinu

HURTS, LUNO
Incheba Arena, Praha
8. 11. 2013

Opticky sympatický prostor, který se zvolna plnil fanoušky, měli za úkol rozehřát Luno, jedna z těch zajímavějších českých kapel. Ihned dali najevo, že si přišli svou roli supportu užít. Jenže ač hráli s velkým nasazením, publikum roztávalo velmi pomalu. Luno byli pro posluchače čitelných a popových Hurts prostě hůře stravitelní. Jejich abstraktní a mnohdy až noisové pasáže navíc potvrdily, že jim sluší spíše zakouřený klub než lehce neosobní hala. Byli sice přesvědčiví, ale v kontextu večera mířili trochu jiným směrem.

Hlavní hvězda večera, duo Hurts, se na podsvícené pódium dostavila se startovací Mercy, která krásně vygradovala a přešla do následující Miracle. (Na slovo duo se obecně hodí klást v tomto případě zvláštní důraz – zbytek nezbytných živých muzikantů totiž stál výrazně stranou.) Mezi diváky začala vřava, která dosáhla vrcholu při nejznámějším singlu Wonderful Life. Fanoušci znali drtivou většinu písní i textů a v průběhu celého vystoupení spolupracovali. Koncert Hurts téměř zaútočil hned na začátku s ohromnou energií – a nabízela se otázka, kdy začne ztrácet dech. Nezačal – spíš naopak.




Hurts mají zatím na kontě jenom dvě řadovky, tudíž chtě nechtě museli odehrát více jak půlku skladeb obou z nich. Taková výchozí situace na koncertech většinou znamená plochy nudnějších písní, kdy publikum vytrhne z letargie až nějaký ten singl. Hurts ale očividně nic jako slabé písně nemají, minimálně ne na živém vystoupení. Každý song byl samostatným, zapamatovatelným a originálním celkem. Každý byl tím hitem, který mnoho kapel vyprodukuje jen jednou až dvakrát za kariéru. Kromě toho, s jak neobyčejnou municí tedy kapela pracovala, si dala speciálně záležet, aby vynikly přechody a rozdíly mezi písněmi, čehož docílila i díky výbornému zvuku (taková Cupid dostala živě úplně nový, vyostřený rozměr).




Hurts ovládají a kombinují několik poloh a jsou něco jako krotitelé kontrastů. Jejich protiklady „černé" (démonická The Crow) a „bílé" (svěží hitovka Sunday) nevytváří dohromady ani žádnou „šedou", ani nezvládnutý zmatek – fungují jako dvě strany téže mince. Ať už od Hurts slyšíme vyloženě stadionové písně (skákačka Better Than Love s výborným osvětlením) nebo komorní zpovědi (akustická intimní Blood, Tears and Gold), všechno dává smysl, každý aspekt mají Hurts pod kontrolou. Zpěvák Theo Hutchcraft s Adamem Andersonem koneckonců taky vytvářeli zajímavý kontrast „extroverta" a „introverta". A samotný Hutchcraft je v rámci jediného večera jednou cynik, jednou romantik, jednou je plný pokory, jednou namyšlenosti atd.

• RECENZE: Hurts na své retro opět sbalí spoustu holek
  

Ono je to celé samozřejmě hlavně úžasné a promyšlené divadlo – rozdávání květin během show nebo kvazirebelské lámání tyče od mikrofonu v apokalyptickém závěru The Road. Hutchcraft do této hry ale dává a zapojuje všechno – od výjimečného hlasu, image, pohybů, tance, skutečně neúnavné komunikace s publikem, vědomí vlastního sex-appealu až po upřímné nadšení z povedené akce v závěru, kdy se s návštěvníky loučil omotaný českou vlajkou, kterou na stage hodili fanoušci z prvních řad.


text: Lucie Malá, foto: Čestmír Jíra