LIVE: Jana Kirschner se od dob hitu Modrá posunula hodně daleko

JANA KIRSCHNER
Divadlo Archa, Praha
4. 12. 2013

V první půli koncertu zazněly téměř všechny písničky z aktuálního alba Moruša biela, kterým Jana vystoupila z popu a vykročila na alternativní scénu. Velký důraz byl kladen na umělecký dojem a posluchače mohlo napadnout, zda by zpěvačka neměla udělat turné po divadlech s těžkou sametovou oponou. Ta by se hodila k dalším Janiným, dnes už typickým proprietám, jakými jsou dvě rudé růže připevněné ke stojanu mikrofonu a svítící had obepínající některé nástroje a další předměty umístěné na pódiu.

U rychlejších skladeb byli naopak diváci zbytečně svázáni židlemi, které jim bránily v tanci. Celý koncert režíroval Eddie Stevens, Janin hudební i životní partner. Eddie s Janou zúrokoval své bohaté zkušenosti a lze vycítit, že má kontrolu nad každým tónem. Od svých kláves se několikrát zvedl a protančil po jevišti. Ačkoliv zpěvačka v rozhovorech není příliš výřečná, co se týče otce jejího dítěte, během koncertu s ním neskrývaně flirtuje a jen jí to prospívá.

• FOTOREPORT - Výrazná, nespoutaná, divoká: Jana Kirschner představila nové album

Po krátké přestávce pojala Jana druhou část vystoupení jako své best of, a tak hned začala nejstaršími hity Líška a Modrá. Druhá jmenovaná by se v kontextu současné tvorby mohla jevit jako příliš jednoduchá, snad proto měla zpěvačka potřebu si s ní trochu pohrát. V závěru skladby by oblíbený rádiový hit rozpoznal málokdo. Krajinu rovinu zastupovaly písně Keby si bol moj, Máj krásny máj a druhý přídavek Unesená, kde muzikanti i sama zpěvačka poprvé udělali nějakou chybku. Jenže i zapomenutý text v podání slovenské krásky působil jako nacvičené číslo. Druhá polovina vygradovala skladbou Na čiernom koni, kterou se melodicky opět dostala k folklóru.

Z Jany Kirschner je velká profesionálka, která umí zúročit charisma, kterým disponuje. Její krásný hlas vynikl nejvíc v intimní baladě Pokoj v duši. V jejím závěru se kapela velmi ztišila a všichni si mohli do sytosti vychutnat hořkost i sladkost ukrytou v jejím zpěvu. Zpěvačka si nezaslouží pochvalu jen za pěvecký výkon, ale i za vizuální dojem celé kapely, za kterým pravděpodobně stojí. Se současnou kapelou a zejména repertoárem založeným na folklóru Slovenska by mohla objíždět svět a zřejmě by nikomu ani nevadilo, že zpívá v rodném jazyce.

Každá nová deska a každý další koncert ukazuje Janu jako vyspělejší a uvědomělejší umělkyni. Jediným problémem, který může nastat, by byl posun tak daleko a vysoko, že by jí (i nároční posluchači) pomalu přestali rozumět.

text: Daniel Maršalík, foto: Jitka Říhová