LIVE: Akademici Dream Theater jsou stále bezkonkurenční

DREAM THEATER
Tipsport Aréna, Praha
29. 1. 2014

Bude tomu už třicet let, kdy metarmorfující organismus Dream Theater s fanatickou genialitou a rychlostí přejíždí prsty po klávesách i krcích kytar a rozvibrovává blány masivního komplexu bicích. Podle slov Jamese LaBrie zároveň patnáct let, co naposledy navštívili Prahu a letos tedy poprvé s novým bubeníkem Mikem Manginim. Jak Mike předeslal v našem rozhovorou, k příležitosti výročí nahrávek Awake a Scenes from a Memory se tentokrát repertoár vybíral převážně z těchto alb.

Živá předváděčka nového alba ale ošizena nebyla. Pětice novými skladbami otevřela svůj tříhodinový set a v jeho druhé části našlo v setlistu své místo i dvacetiminutové, vrcholné dílo Illumination Theory. Mezi fanoušky dokázali přivolat ozvěny Pink Floyd (Trial of Tears) i Rush (The Looking Glass).

• FOTOREPORT: Dream Theater uštědřili Praze tříhodinovou lekci progresivního metalu

Ještě v jedné věci nám v rozhovoru Mike nelhal - to když sliboval pestrou a vypiplanou vizuální show. Projekce promítané za zády kapely opravdu v mnoha případech obstojí jako samostatné filmové dílo. Ať už to byl úvodní průlet, v němž se obaly desek Dream Theater propojily v jednolitý filmový příběh, animace připomínající styl kapely Gorillaz či na první pohled typicky americké příběhy plné rodinných domků se zahrádkou i žlutých taxíků parkujících na pláži u venkovního kina. To vše s "tripoidními" abstraktními překryvnými projekcemi, které domalovávaly živé záběry na zběsilé ruce Jordana Rudesse plující po klávesách a displejích, (na jejichž programování se sám podílí) nebo řádění Mika Manginiho na několikapatrových bicích. Perfektní načasování i rázné střídání tmy a světelných paprsků, které olizovaly olezlé stěny socialistické Tipsport arény, se postaraly o divákovy oči přilepené na stagi bez ohledu na to, že je někteří opojením zavírali. Škoda jen, že oprýskaná aréna značně kazila celkový estetický dojem z jinak artificiální show.

Zavřít oči by byla každopádně škoda. Byla by škoda nevidět Jamese LaBrie, jak rozkročen hází do diváků ohnivé koule energie jako baseballové míčky, či tradiční partnerské projevy mezi Johnem Petrucci a Johnem Myungem. Zavírat oči se hodí až doma, po návratu z koncertu při poslechu nahrávky, kde se následně před očima vyjevují jednotlivé naživo spatřené nástroje, aby rozkryly složitost záznamu.

• Dream Theater interview: Vezměte na naši show někoho s sebou!

Ve valících se metalových vypalovačkách opřených o táhlý a jistý vokál, vícehlasech, za srdce lapajících filmových symfoniích, v synkopách, v nekonečných instrumentálních pasážích, překvapivých střizích i v nevyčerpatelné bohatosti zvuků; v tom všem potvrdili Dream Theater své mistrovství v oboru a pověst hudebního zázraku pro muzikanty i nostalgické milovníky starého rocku, jenž je charakteristický hudebními plochami rozlehlými jako pšeničné pole. Že jejich posedlost hrou na nástroje hraničí s exhibicionistickou onanií? Na to lze říct jen jedno: pokud je posluchačky náročná hudba Dream Theater jen onanie, pak je do detailu namalovaný obraz jen slepá nápodoba skutečnosti a baletní glissade vyumělkované kolébání se do rytmu. Kdybychom všichni "uměli" onanovat tak jako oni, mohli bychom sex rovnou vynechat a zůstat celý život jen u masturbace. {vypnoutlink:Pink}

text: Alena Bílková, foto: Matěj Slezák