LIVE: Elfmanův excentrismus z říše divů a továrny na čokoládu

HUDBA DANNYHO ELFMANA Z FILMŮ TIMA BURTONA
Obecní dům, Praha
25. 3. 2014

Americká produkce neponechala nic náhodě a v přípravách byla opravdu důsledná. Velikost produkčního týmu se tak mohla směle rovnat s vystoupeními populárních hvězd na show v halách. Bodejť by také ne - veškerá synchronizace Johnem Maucerim vedeného Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) a Českého filharmonického sboru Brno (ČFSB) s projekcemi, jež večer doprovázely, musela být naprosto precizní, aby se zážitek mohl rovnat představením, kdy je promítán film a hraje do něj živá hudba. V tomto případě bylo filmů patnáct a synchronizace se musela vyrovnat i s nepředvídatelnými salvami potlesku diváků či prostřihy naskicované předlohy samotného Tima Burtona.

Večer začal s mírným zpožděním filmovou koláží z očekávaných filmových děl na hudbu z Karlíka a továrny na čokoládu. Následné taškařice z Pee-Weeho velkého dobrodružství a především z komediílního fantasy hororu Beetlejuice poprvé ukázala, že prim v orchestru budou mít ne zcela obvyklé nástroje - tady vynikaly konkrétně tuby, ale za celý večer měl asi nejvíce práce bubeník / vibrafonista, který zvládal během sklabeb přebíhat k celkem třem notovým pultíkům. Na premiéře v londýnské Royal Albert Hall bylo potřeba pěti bubeníků, aby obsloužili veškeré bicí nástroje. V Praze stejnou baterii obsloužili lidé tři. Klobouk dolů!

• FOTOREPORT: Danny Elfman, dvorní skladatel Tima Burtona, zvedl na nohy celý Obecní dům

Jedním z prvních vrcholů večera byla hudba k filmu Mars útočí!, kde si člověk naplno uvědomil, že Elfmanova hudba je v tomto případě nejenom atmosférickým doplňkem filmu, ale i hybatelem děje, jelikož (následuje spoiler) mimozemšťané jsou v něm poraženi právě díky neadaptovatelnosti na pozamskou hudební produkci (konec spoileru). A díky vyvrcholení této zápletky dosáhla potřeba synchronizace právě v tomto opusu vrcholu, jehož se povedlo dosáhnout.

Závěr první části patřil rozsáhlé orchestrální hudbě spojené s mohutnými chorusy z obou Batmanovských dobrodružství. Zde naopak krásně vynikl kontrast temné hudby znázorňující kladného hrdinu, versus až valčíkové nadšenecké, radostné a úsměvné téma ústředního záporáka Jokera. Či nostalgií a vzpomínkami naplněné tesklivé téma Tučňáka z pokračování Batman se vrací.

Přestávka mohla posloužit nejen k vykonávání potřeb všeho druhu, ale také k nemálo vlastním dobrodružstvím. To největší si patrně zažila čím dál početnější skupinka techniků s vysílačkami, když se snažila poradit si s problémem s monitorem u dirigentského pultíku, který umožňoval udržovat synchronizaci s vizuály. Naopak to příjemnější čekalo na dámu kompletně převlečenou za (předpokládám) Mrs. Lovett z filmu Sweeney Tod, která nezaváhala a využila příležitosti vyfotografovat se s přítomným Markem Ebenem. Publikum jako takové celkově nabídlo zajímavou alternativu k nárokům na společenské odění, jelikož na výtvarně i hudebně pestré umělce dorazila nemalá část v alternativním, ale veskrze vkusném odění. A to se netýkalo jen mladých, ale všech věkových kategorií. Při pohledu do sálu to působilo velice příjemně a svěže.

Po přestávce a rytmicky útočné návštěvě Planety opic jsme se vrátili do temnějšího světa zdánlivě zesnulých v Mrtvé nevěstě, kde dostalo prostor jak pianové sólo, tak naplno sbor - tentokrát již nikoliv při tvoření atmosferických zvuků, ale čistě ve zpěvném svatebním songu. Přes nejnovější počin dua Burton/Elfman v podání remaku hororového příběhu Frankenweenie a vůbec první spolupráci Burtona s Johnym Deppem (který napsal úvodní slovo do tištěného programu) ve Střihorukém Edwardovi jsme se po houslovém sóle Sandy Cameronové v jeho závěru dostali přes ledové téma k filmu, který Tim Burton nikdy nenatočil, a přesto hudba z něj dostala toho večera největší prostor. Ukradené Vánoce mívají sice občas prodloužený titulek s dovětkem "Tima Burtona", natočil je však Henry Selick. Tim Burton je autorem předlohy a pochopitelně stojí za celou vizualizací příběhu.

V tomto bodě se sál musel nutně rozburácet, nešlo jinak - na pódiu se poprvé objevil sám skladatel a v následujících několika minutách i zpěvák Danny Elfman, aby zapěl několik témat právě z Ukradených Vánoc. Jeho excentrické podání je pochopitelně nezapomenutelné, ať již v hlasovém střídání poloh či improvizovaném (ale předem připraveném) tanci, jenž naplno vystihoval rozvernost a výstřednost celého pojetí díla. Bohužel nazvučení Elfmanova mikrofonu nebylo úplně ideální, a tak občas jeho hlas působil upozaděně vůči zbytku orchestru a sboru.

Několikeré standing ovation vyvrcholilo příchodem Tima Burtona, jenž se marně snažil veškerou slávu poukazovat muzikantům okolo, jejichž snažení ocenil slovně i Elfman povinným překvapením nad tím, jak ČNSO spolu s ČFSB uvedli jeho hudbu v život. A konstatováním, jak je Praha nádherná. Tim Burton se ještě pár dní zdrží - v pátek 28. března začíná za jeho účasti výstava jeho děl v Domě U Kamenného zvonu, která potrvá do letošního 3. srpna.

text: Viktor Mašát, foto: Archiv ČNSO