LIVE: Laibach odehráli nekompromisní divadelní kus

LAIBACH
Divadlo Archa, Praha
18. 4. 2014

Celý úvodní blok songů pocházel z nové desky Spectre - z nich se pak největšího ohlasu dočkala gradující Resistance Is Futile. Koncertní potenciál ale potvrdily i nářezové pecky typu Bossanova a Eat Liver! Neopomenut nezůstal ani soundtrack k Iron Sky, který doprovázen filmovou projekcí sklidil velký ohlas. Je tedy patrné, že nešlo o vystoupení, které by tíhlo k "bestof" dramaturgii a setlistu, ale naopak se zdálo být úžeji zaměřeno na to, co má či nemá kapela na srdci právě nyní, což umocňovalo dojem manifestu či proklamace. Hudebně se ve stopách novinky držela kapela spíše údernějších, místy tanečnějších poloh. Je očividným záměrem hudební složku neustále posouvat dál, obohacovat a objevovat nové možnosti a i staré, zaběhlé melodie a postupy přetvářet tak, aby fungovaly v nových situacích. To z kapely dělá téměř stylově nezařaditelnou a nezobecnitelnou, což potvrdilo i různorodé publikum.

•  Laibach interview: Bacha lze chápat i jako průkopníka elektronické hudby

Asi nepřekvapí, že zpěvák odpřednášel svůj text bez emocí, se smrtelně vážným výrazem ve tváři - a to často navzdory a v kontrastu s humorně působícími projekcemi plnými ironie. Show se také silně inspirovala divadlem - gesta frontmana i zpěvačky byla náležitě teatrální, podle jakéhosi scénáře přesná. Kapela vystupovala spíš ve skutečně daných "rolích", což u hudební show nebývá zvykem. A rozhodně to v tomto případě není výtka. Mezi další ne úplně typické postupy můžeme řadit moment, kdy Laibach zhruba v půlce vystoupení vyhlásili desetiminutovou přestávku - tedy přesněji v jejich názvosloví intermezzo. Jsou to sice detaily, ale zažitou praxi koncertů narušují a tím večer oživují.

• FOTOREPORT: Nepředvídatelní Laibach po dvou letech v Praze

Při odpočtu intermezza se časový údaj na obrazovce střídal s parodickým náborovým "we want you" obrázkem, zřejmá narážka na momentální vytváření "armády" a "státu" kolem Laibach. Hra s odkazy a významy provází kapelu od nepaměti a i jejich vystoupení při určitém nahlížení vyžadovalo od diváka nějakou intelektuální spolupráci. Ať už jde o rozklíčování návalu symbolů a odkazů v projekcích či textech, nebo prostě citlivé pozorování značně dramatizované show. Vnímal ale skutečně divák, který šel na koncert, o co kapele jde? Nebo spíš: uvědomovala si většina diváků, že jí o něco běží? A pokud ano, zajímalo ji to?

Laibach se kontroverzním výběrem vizuálů i svou prezentací snažili upozornit mezi jinými problémy i obecně na to, jak jednoduché a nebezpečné je věci chápat v jejich absolutním znění a přijímat sdělení nekriticky a slepě. Bohužel ale samotné vystoupení Laibach nebylo v tomto smyslu dialogem. Koncert si kapela vzala do absolutní režie - když se publika zeptal frontman na otázku: "Are you frustrated?", na níž nikdo příliš vášnivě nezareagoval, opakoval ji až do chvíle, kdy slyšel to, co chtěl - tedy stále nesmělé a doslova vynucené "yes".

Primárně šlo ale o precizní koncert plný atraktivních a při soustředěném sledování zábavných a promyšlených projekcí s nesporně velkou dávkou charismatu smíšeného se striktní profesionalitou. To, co se zřejmě kapela snažila předat - otázku, pochybu o podobě věcí, které jsou podle nich nějak předkládány a "konzumovány" - ale rezonovalo jen částečně. Daleko víc diváků zajímal prostě tanec a večírek a současně spíš ty starší, EBM šmrncnuté songy než současný manifest Spectre. I to je ale vlastně reakce a poukaz na to, že některé snahy kapely se lehce míjí se skutečným zájmem fanoušků. To už je ale jiné téma a jen malá moucha jinak výborného koncertu. {vypnoutlink:Lucie}

text: Lucie Malá, foto: Čestmír Jíra