LIVE: Awolnation připlachtili, přistáli, zažehli oheň

AWOLNATION
Lucerna Music Bar, Praha
11. 6. 2014

Awolnation už mají období pobíhání ve skafandrech za sebou. Jejich galaktická image se jich přesto stále nepouští, protože provází nejen vizuál, ale i zvuk jejich první (a zatím poslední) desky. Megalithic Symphony, to je název spojující dva pojmy. Jejich třikrát platinovou prvotinu s charakteristickým AN na obale a úvodní elektro znělku, která uvozuje jak desku, tak samotnou kapelu na pódiu. Dva pojmy, tři roky, co je tahle deska na světě, druhý koncert národnosti Awol v České republice a dvě nové písničky, které kluci přivezli.

Jak se změnili Awolnation od vystoupení v Žamberku v roce 2012? Z klátícího se zpěváka s přehazovačkou na hlavě je urousaný Kurt Aaron Jesus Bruno. Frontmanovi na stylu už moc nesejde. V Praze bylo v době koncertu jak ve skleníku a nějaká dobrá duše mu pravděpodobně sdělila, že klimo v Lucerna Music Baru moc nefrčí. Aaron si tak vzal na sebe trenky a tílko, zlatavé dlouhé vlasy se mu lepily na obličej, hluboce se uklonil s citem pro divadelní gesto, pak sroloval červenou šnůru od mikrofonu a rozjel svůj elektro-roll.

Kapela ale začala trochu rozpačitě. Awolnation momentálně objíždějí jeden evropský festival za druhým a ve stísněném klubu se cítili očividně nejistě. Vzpomínka na pobíhání celé sestavy po festivalovém pódiu v Žamberku tuto nejistotu vysvětluje. Pětice je doma tam, kde je dostatek prostoru na jejich "papouščí tanec", kdy jako jeden muž házejí hlavami nahoru a dolů v takových výkyvech, že se bojíte o klávesáka, aby si neurazil hlavu o pult. V jeho případě hrozilo i to, že si urazí prostředníček, jímž horlivě mačkal čudlíky na pultu. A čím vyrazil dech? Rapovou pasáží v závěrečném přídavku Knights of Shame. Respekt.

• FOTOREPORT: Awolnation poprvé dopluli do Prahy

Zpět k Aaronovi, jehož vizáž potvrzovala dojem, že by radši hopsal na Woodstocku než v klubu. Z frontmana se v Žamberku valila mladě bezmyšlenkovitá a čirá síla vzbuzující otázku, kde na všechno to házení přehazovačkou bere energii. Hned v úvodu pražského koncertu jeho zpěv u Guilty Filthy Soul ale nepříjemně překvapil. Zdálo se, že o zpěvu to ten večer nebude. O řevu, perfektním hrdelňáku a zvuku instrumentů, melodické chytlavé refrény budou upocené a ošizené... Aaron však své hlasivky postupem času našel. O co víc bezchybně valil před dvěma lety do lidí energii, o to víc si nyní s písněmi hrál. Všemi očekávaný hit Sail Aaron vymaloval stejně barevně, jako barvami hýřily obrazovky, kterými byl ze všech stran obklopen.

Awolnation s sebou totiž většinou vozí jen plachtu s iniciály skupiny a nyní plně využili i obrazovek v klubu. Při Soul Wars se ze dvou písmem AN valila animovaná střeva, ve výjimečných pomalých pasážích se kolem diváků snášela křídla holubice, při ostřeji znějící novince Kooks Everywhere Lucernou poletovaly digitalní barevné krychličky. Hravé jako All I Need s klávesovým doprovodem jak vystřiženým z Večerníčku. Jejich obrovská výhoda je, že umí být tvrdí v jedné vteřině a vzápětí mávnutím ruky přimět lidi zpívat "la la la" a hopsat jak panáčci na péru. Nenudí, zbytečně nekecají, když řeknou vtip tak jednou a nazdar a když zpívají Burn It Down, tak celý sál ponoří do ohniska explozí, při kterých se vyrážejí fotoaparáty z rukou...

Vzhledem k tomu, že kapela vozí už třetím rokem jedno album, drobné improvizace byly samozřejmostí. Jak to s Awol bude vlastně dál? Před dvěma lety měli Awolnation rozjetou slibnou kariéru, která nyní bohužel stagnuje. Přesto, že se nedávno podíleli na tak úspěšném soundtracku, jako je ten k Ironmanovi 3, se svou písní Some Kind of Joke, jejich fanoušci si chodí poslechnout provařené hity. Obstojí Aaronnation a složí další Sail, kterou od nich všichni čekají? My doufáme, že ano. Byla by jich na hudební scéně škoda, stejně jako předkapely Evelynne, jejichž sehraný projev navrací jejich zženštilé jméno do maskulinních hodnot. Konečně předkapela, která se kvalitou projevu vyrovnala hvězdě večera!

text: Alena Bílková, foto: Jana Zvolánková