LIVE: Queens of the Stone Age nevládli pevnou rukou

QUEENS OF THE STONE AGE, BRODY DALLE
Forum Karlín, Praha
11. 8. 2014

Jako speciální host se v úvod večera nejdřív představila Brody Dalle. Zpěvačka je obdařena celkem zajímavým chraplákem, který by adekvátně korespondoval i s hlavní kapelou večera, Jen kdyby ho neoddala docela průměrnému rokenrolu. Vynikala by zdá se spíše při práci s dynamikou hlasu a jeho užitím v různých polohách a melodiích, takto působil její projev jako nekontrolovaný křik, na který se obtížně déle soustředilo. Abychom ale byli k jejímu výkonu spravedliví – úskalí zároveň přinesl i nepříliš kvalitní zvuk.


S ozvučením to nebylo slavné bohužel ani během koncertu hlavních vystupujících. Zcela znemožnilo vyniknout těm momentům, které jsou na tvorbě kapely zásadní, tedy pasáží, kde je v písních vábivá valící se hutnost zvuku proťatá ostřejšími vyhrávkami kytar. Zpočátku byl zvuk hlavně ve výškách velmi nepříjemný a agresivní, a i když se během show podařilo velké procento drásajících tónů zkorigovat, na zážitku se to podepsalo. Nemluvě o tom, že Forum Karlín je nový, vydařeně koncipovaný prostor, u kterého divák-posluchač očekává precizně zvládnuté zázemí.


Skupina nepatří mezi interprety, kteří při živých vystoupeních sází na efekt megalomanských projekcí, komplikovaného osvětlení a scénářem podepřené vystupování. Naopak se v plnosti zjevila bezprostřednost a civilnost muzikantů, jejich nezkalený vztah k poctivé rockové hudbě i střídmost a jakási pokora. Stage byla sice různorodě rytmicky a s ohledem na dění logicky osvětlovaná, v současném kontextu rozmanitých sofistikovaných způsobů zacházení se světly, projekcemi atp. šlo o prostou, nenabubřelou záležitost v pozadí dění, podkreslující celkový dojem. Kdo by očekával např. projekce animovaných snímků, které byly k některým novým skladbám vytvořeny, byl by možná zklamán.



Většina písní pocházela z nové desky ...Like Clockwork. Střídání se staršími peckami ale ukázalo, že dílo QOTSA je do jisté míry sevřené a ucelené, protože songy napříč tvorbou skvěle fungovaly vedle sebe. Mezi novými písněmi by mohly vyniknout více živější vypalovačky typu If I Had a Tail, kdyby jim to ovšem neznemožňoval zkreslující zvuk. Co naopak i přes technickou nepřízeň vyniklo byly melancholičtější a klidnější polohy typu The Vampyre of Time and Memory.

• FOTOREPORT: Queens of the Stone Age to svědčí i pod střechou

Josh Homme, frontman uskupení, působil opravdu přesvědčivě a suverénně, podobně jako vlastně celé osazenstvo. Škoda, že mezi nimi a publikem nedocházelo k onomu magickému jiskření a kouzlu společně prožitého jedinečného okamžiku, které mnohé koncerty doprovází. Energie jakoby zůstávala kdesi na pódiu a nepronikala dostatečně dál. Je otázka, nakolik se to dá přičítat kapele, která očividně hrála sice s profesionálním odstupem, ale věříme, že ne tak chladně a řemeslně, jak se to mohlo jevit.



Mezi zajímavé oživující momenty patřila třeba skladba Feel Good Hit of the Summer s kousíčkem klasické Never Let Me Down Again Depeche Mode, která zazněla v závěru koncertu a jako nápaditý kousek je už známa z dřívějška. Obecně by se dalo říct, že se koncert i s ohledem na zvuk vylepšoval a projasňoval postupně, a tak písně umístěné v setlistu dál do pozdejšího času mohly víc rezonovat. Je nicméně vidět, že QOTSA tady mají už velkou sympaticky složenou fanouškovskou základnu, kterou k návštěvě zdaleka nepodnítila jen oslavovaná poslední studiová deska, ale se srovnatelně reagovala a oceňovala i starší práce z dřívějších alb.

Koncertu jako celku se až na zmíněný zvuk nedá ryze objektivně vytknout téměř nic, přesto tomu něco chybělo, nějaký výjimečný šmrnc, co by posunul dojem z dobrého koncertu dál a hloub a učinil ho dojmem z koncertu nezapomenutelného. Ten se přes nespornou snahu interpretů i reakce od četného publika jednoduše nekonal. {vypnoutlink:Lucie}


text: Lucie Malá, foto: Vojta Florian