RECENZE: Až příliš vlídní Three Days Grace

Vydáno 22.04.2015 | autor: redakce

S novým zpěvákem se Three Days Grace výrazně otevřeli experimentům s elektronikou. Nejlepší způsob, jak přistupovat k jejich novému albu, je zapomenout na všechno, co o této kapele dosud víte.

RECENZE: Až příliš vlídní Three Days Grace RECENZE: Až příliš vlídní Three Days Grace


Three Days Grace HumanTHREE DAYS GRACE
HUMAN
Sony
12 trax / 39:33

Tracklist: Human Race, Painkiller, Fallen Angel, Landmine, Tell Me Why, I Am Machine, So What, Car Crash, Nothing's Fair In Love And War, One Too Many, The End Is Not The Answer, The Real You

Kanaďané Three Days Grace vydali na konci března své páté studiové album. To lze do jisté míry vnímat jako premiéru. Poprvé se totiž mikrofonu chopil Matt Walst ze skupiny My Darkest Days, který nahradil Adama Gontiera. Indicií dávající vzpomenout právě na debutovou eponymní nahrávku je rovněž osoba producenta. Po dvanácti letech dohlížel na vznik nového materiálu opět Gavin Brown. Tím však veškerá podobnost končí. Jestliže v roce 2003 se nedalo zhola nic namítnout proti termínům jako alternativní metal, rock, hard rock, grunge nebo post-grunge, dnes by obhajoba některých z těchto pojmů byla mnohem složitější.

Vzhledem k faktu, že předchozí alba sklízela vesměs vyrovnané a pochvalné kritiky, nedá se říct, že by Three Days Grace neměli co ztratit. Všechny překážky, které změna frontmana obvykle přináší, čtveřice nepřeskočila bez zaškobrtnutí. K celkově uhlazenějšímu dojmu pomáhá i novic v sestavě Matt Walst. Není v žádném případě špatným zpěvákem, ale přesto jeho snažení často působí, jako by měl zataženou ruční brzdu. Tomuto pocitu nahrává i charakter nového CD. Je seriózní dodat, že experimentálnější a pomalejší pasáže, příp. celé skladby - viz třeba úvodní Human Race nebo naopak závěrečná The Real You - nedávají příliš možností k vokální ekvilibristice.


Přitom duší všech zainteresovaných se mohl zmocnit pocit klidu dávno před vydáním alba. V podstatě s ročním předstihem byl do světa vypuštěn singl Painkiller. A stejně jako následující singl, kterým se stala skladba I Am Machine, vyšplhal až na samotný vrchol hitparády Billboard Mainstream Rock. Vzhledem k výše uvedenému by bylo snadné podlehnout klamu, že máme co do činění s albem roku. Kdyby byl tímto stylem zpracován i zbytek nového materiálu, možná bychom na konci roku Human opravdu našli v různých bilančních žebříčcích.

Tato očekávání bohužel zůstala nenaplněna. Onoho klidu se totiž vloudilo do finálního mixu nakonec snad až zbytečně moc. V podstatě celých čtyřicet minut je drženo v ohrádce radio friendly. Experimentům s elektronikou, které naznačila už předchozí nahrávka Transit Of Venus, byla tentokrát stavidla otevřena naplno. Výsledkem je kolekce chytlavých, avšak snadno zaměnitelných písní. Album se sice příjemně poslouchá, otázkou zůstává, jak dlouhá bude jeho životnost.

Vzhledem ke změně na klíčovém postu je evoluce svým způsobem pochopitelná i chvályhodná, protože srovnávat oba zpěváky tím pádem vlastně ani nemá smysl. Leč pro příznivce ostřeji řezaných riffů se může jednat o revoluci, které se nebudou chtít nadále účastnit. Vlastní názor si můžete udělat už 5. června na královéhradeckém Rock for People.

BEST TRAX: Painkiller, Landmine, I Am Machine
ZKUS TAKY: Papa Roach - F.E.A.R., Linkin Park - The Hunting Party, Godsmack - 1000hp


Tomáš Rumler

4/7

 

0,00

čtenáři

hlasuj

NEJČTENĚJŠÍ

zavřít