Vydáno 24.05.2015 | autor: redakce
Nápisy na černých tričkách ve flash fontu, krepaté vlasy, džísky a křiváky obklopily O2 arenu, jako kdyby se na místě natáčel film Kamarád do deště. Oddané publikum měli tedy Def Leppard jisté i po třiceti osmi letech kariéry. Ne všem kapelám by se ale na jejich místě podařilo nabídnout víc než vzpomínkový večírek.
LIVE: Mačové Def Leppard už hysterii nevzbudí, ale pořád válí
DEF LEPPARD
O2 Arena, Praha
23.5. 2015
Jak setlist tak pódiová image napovídaly tomu, že se bude cestovat v čase. Pokud si ale zahráváte s osmdesátkami, můžete se snadno setkat s posměchem. Kombinace třpytivých rukavic, odhaleného "sixpacku" a projekce sestavy komb zavání čerstvostí programu pivních slavností kdesi v Kozojedech. Jenže v Kozojedech většinou zůstane pouze u - dnes už - poněkud úsměvné formy a samozřejmě mizerného provedení.
Oproti tomu Def Leppard dodnes dokáží z ostrého glam rocku vyždímat atmosféru, pro kterou by se na cestu do 80s vydali rádi i ti později narození, stejně jako autorka tohoto článku, která v době vydání Pyromania a Hysteria ještě ani nebyla na světě. Ačkoli se totiž může zdát, že polomrtví sípající leppardi dnes hrají už jen pro matadory, opak je pravdou. Na podiu nikdo neumírá. Joe Elliot si v mezihrách do rytmu přehazuje mikrofon s vlajícím vlajkovým pásem z ruky do ruky stejně energicky jako na retro záběrech, které se promítají za ním. Pěvecky zvládá jak sólové party tak ty sborové s kapelou. Příkladná souhra charakteristických sborových zpěvů, přetahování se o mikrofon, bohatého zvuku kytar a speciálně upravených bicích pro handicapovaného Ricka Allena stále píše učebnice stadionového zvuku.
Koncept střídání tvrdších pecek, které dle očekávání v přesných intervalech následuje tklivá balada, také funguje stejně jako před třiceti lety. Tvrdí chlapáci, co zároveň hrají i na citlivou strunu - s tímhle modelem se dnes už často nesetkáte a je dobré si ho připomenout. Def Leppard přináší do dvacátého prvního století citovou hloubku proloženou očividně dvojsmyslnými texty (You got the peaches, I got the cream), zatímco jim za zády pohazuje nohou neonová štětka a zdá se, že právě kapely jako Def Leppard přesně vědí, co obnáší "být chlap". Hodně rock'n'rollu, sexu, žádné sliby a pár osudových žen, co jim rozemlely srdeční sval pod koženými bundami. A co je nejlepší, stále jim to věříte.
|
DRUHÝ POHLED TOMÁŠE RUMLERA: Def Leppard čas nezastavili, i když to zkusili Def Leppard předložili další důkaz o tom, že dobré písně nestárnou. Samotní muzikanti takto imunní bohužel nejsou. Tím pádem se Joe Elliott občas ocitnul mimo mantinely vytyčené mnohokrát slyšenou studiovou nahrávkou. Britové polovinu koncertu věnovali svým klenotům Pyromania a Hysteria. Vstoupit do současného milénia se jim vůbec nechtělo. Katastrofické scénáře spojené s Y2K se nenaplnily, pětice přesto neriskovala a zarazila se nejdál u alba Euphoria (1999). I originál coveru Rock On pochází ze 70. let. Na vyvolání davové hysterie už to není. Na velmi příjemný vzpomínkový večer to ale bohatě stačilo. |
S tolika nadupanými bestovkami mají Def Leppard vždy z čeho vybírat a těžko tak šlápnou vedle. Jediné, co se jim však ohledně letošního turné dá vytknout, je, že zcela zapomněli na písně z posledních alb. Vždyť i jejich poslední řadovka Songs From the Sparkle Lounge z roku 2008 přinesla několik slibných stadiónovek. Zatímco v zámoří se pouštějí do odvážných projektů, kdy vystupují např. s popovou holkou od vedle Taylor Swift, na vlastní šňůře hrají na jistotu. Ale se ctí. To jim může řada interpretů, kteří zažili vrchol kariéry v kudrnatých osmdesátkách, závidět.
text: Alena Bílková, Tomáš Rumler, foto: Dalibor Skoupil
0,00
čtenáři
hlasuj
