NICK CAVE AND THE BAD SEEDS - Nocturama

Jistě, možná mu chybí Dylanův nadhled a ironie, o čemž svědčí i fakt, že je jen málokdy spokojen s texty. Snaží se o přímou výpověď a přesto téměř vždy utone v poeticko-metaforických vzlycích. Ale i v tom je nadmíru svůj.

A navíc – nové album vydává po dvou letech od dosud posledního, poněkud neúnosně rozbředlého No More Shall We Part, i tímto pohledem můžeme vnímat novinku. Nepoměrně odlehčenější, snad až písničkovou, v jeho specifických intencích. Písně jsou kratší, více využívají nosných melodických témat. To podstatné však zůstává. Ponuře jiskřivý tón piana a snové rytmiky, protagonista se více tlačí i do zpěvu jako takového. Ne, žádná další Where The Wild Roses Grow tu není, i tak je tu povícero silných balad, utěšených aranžmá a hlavně názoru. Poněkud chmurného, ale Cave už ze své „jeskyně“ patrně nikdy hlavu nevystrčí. Je to umělecká pohodlnost anebo ocelově silná víra, že právě tady je jeho místo na světě vezdejším? Dnes už je jasné, že druhá možnost je ta nejsprávnější.
Jan Petričko