THE DETROIT EXPERIMENT - The Detroit Experiment

SÁM CARL Craig, který detroitské techno proslavil spolu s takovými osobnostmi jako Derrick May či Juan Atkins, dokázal ve skupině vybraných muzikantů najít svou roli jako hráč na synťáky, basu a programátor bicích. Určitě nebude od věci představit si také jména, která zde figurují.

Namátkový výčet zvučné sestavy, kterou se podařilo pod hlavičkou The Detroit Experiment dát dohromady, začněme žákem Herbieho Hancocka Bernniem Maupinem. u piana je Geri Allen, Regina Carter hraje na violu, Ron Otis na bicí a především je zde klíčová postava poloviny 70. let detroitské scény, trumpetista Marcus Belgrave, známý také svou spoluprací s Milesem Davisem.

Toto album je zatím poslední počin společnosti Ropeadope, která přišla s myšlenkou nahrát sérii alb, na kterých se vám postupně představí hudba, která je úzce spojená s každým hlavním městem Spojených Států. V tomto případě se nenechte zmást jménem šéfa tohoto projektu Carlem Craigem, protože materiál na desce je sice hodně groovy, ale techno to rozhodně není. Základem je jazzfunk, místy přecházející v soulful deep housové výlet., Dostává se až ke břehům gospelu a odtud se dokáže utrhnout až do sklepení hiphopového undergroundu...

Desku otevírá omračující verze klasické cosmic jazzové vychytávky Space Odyssey. Tu původně proslavili The Art Ensemble Of Chicago, což bylo těleso, do kterého patřil právě zmíněný a znovu zúčastněný Belgrave. Tahle skladba zní velmi současně a zároveň v sobě skrývá všechny atributy groovu 70. let. Pokud dosud nemáte jasnou představu o stavu beztíže, způsobeného hudbou, mohli byste začít právě poslechem Belgraveovy trubky. Funguje to. Deska pokračuje další coververzí skladby Think Twice Donalda Byrda, kde je více slyšet Craigova citlivá ruka, která dokázala dodat elektronický kabátek jakoby v něm tato skladba vyrostla. Jedná se rozhodně o nejzdařilejší kousek celého alba, a to neříkám jen jako člověk, kterému hodně vyhovuje deep house. Další zajímavou cover verzí je proslulá Too High Steveho Wondera, kterou si vzal do parády P-Funk klávesák Amp Fiedler. Skladbu celou předělal a nazpíval všechny vokály. Následující a navazující věc Highest je už čistá práce Carla Craiga a jako celou desku, je radost ji poslouchat.

Na albu najdeme různé skladby, od těch pomalejších "space" balad až po tvrdší a vypjatější kousky, vše protkané dechovými a klávesovými sóličky s neklidnými polyrytmickými perkusemi. Závěr patří skladbě The Why We Make Music, která z celkového jazzfunkového alba vybočuje asi nejvíce, ale jako jasně hiphopová pecka nás odkazuje do toho nejsoučasnějšího pohledu na detroitskou hudební scénu.

Tomáš Nawar