Punkrock Billyho Idola

Punkovo-rockový nářez začal kolem půl desáté. A bez předkapely. Billy si své fanoušky rozehřívá sám. A jde mu to velmi dobře. Hned po první trojce nasadil Flesh a s lidmi si od té doby dělal, co se mu zachtělo. Zpíval zrovna Scream, když mu přistálo na hlavě triko. Lehce s ním zamával nad hlavou a poslal jej dál. Není sice žádný mladík, ale bylo vidět, že je na koncertní zátěže dost dobře trénovaný. Jen na pár chvilek vždycky zmizel v zákulisí, aby si vyměnil propocené oblečení a zase hrozil pěstí do publika. Billy Idol je něco jako kyborg sestavený z náhradních dílů Keitha Flinta z Prodigy a Keitha Richardse ze Stounů.

 

 

Aby ukojil hlad podpisuchtivých diváků, rozházel do davu podepsané papírové talířky a bubenické paličky. Nesmíme ale zapomenout ani na jeho souputníka, kytaristu Stevea Stevense. Byl druhým nosným pilířem večera. Jeho fenomenální hře na kytaru se hned tak nikdo nevyrovná. Kromě klasického trsátka zkoušel rozkvílet svůj nástroj i pistolkou na vodu.

 

V případě spojení Idol & Stevens se dá říct, že se věrnost vyplácí. A Billy si je toho naprosto vědom. A tak si navzájem publikum půjčovali rovným dílem. Jednu chvíli musel Stevens se svým sólem počkat do doby, než si ochranka vyřešila nějaké nesrovnalosti s neukázněným fanouškem. Ale pak bylo zase všechno v pohodě. Hromadný a závěrečný sprint odstartovala Rebel Yell. Lidem se to zdálo málo a ještě si vyžádali dva bonusy. White Wedding a Mony Mony. Příjemný konec jen co je pravda. A natřískané SaSaZu to velmi dobře vědělo. A bude si to hodně dlouho pamatovat.



Playlist:

Ready Steady Go
Dancing
Love Is Strange
Flesh
Scream
Sweet 16
Eyes Without A Face
Kings & Queens
LA Woman
King Rocker
Boss Sound
Blue Highway
Rebel Yell

White Wedding
Mony Mony

Celý fotoreport najdete zde.

Text a foto Karel Prchal