Honza Křížek: Kali a mapa příslibů

Kapitola šestá, část druhá s názvem Poleno se kolámalo:

Město zahalilo plameny svou pravou a nedůtklivou tvář. Kali se ocitl uprostřed mrakodrapů z jídelních souprav a namísto obvyklé večerní pauzy rychle vystartoval hledat Jobu.
Ten spolu se svými věrnými kumpány Senou a Kresbym bloumal mezi Polaritickou a Paralitickou čtvrtí, čímž se chtěl vyhnout povinnému desertu dvou chutí, který mu každý den – přesně v půl sedmé – servírovala jeho kdaňská poručnice Frükta.
Štěstí jim ten večer přálo, proto společně nevěnovali tolik času kolemjdoucím. „Polez Kali, už na tebe čekáme půl hodiny a ty stále větráš snímky ze včerejška!“, nemohl udržet smích Kresby. „Loudáš se s tím posvátným kefírem tak, že mi z toho kouká šťáva z jiker“, ucedila skrz zuby Sena. Kali nad těmito zápředy mávl rukou a dodal tiše, spíš sám pro sebe: „Vy mně taky, Džembeové“.
Joba vše sledoval z neuctivé blízkosti, a jak bylo jeho zvykem, nebál se mlčet a nic neříkal. Možná právě kvůli této vlastnosti si vysloužil svou kamennou tvář.
Joba… Ach, jak ten umí mlčet.
V životě potkáte jednoho, možná dva podobné archetypy. Joba jím byl a splňoval všechny mé tajné dětské představy o nemužném starci se sadistickými sklony k plameňákům.
Mezi tím se ve stanici metra Majorett odehrával jiný, přesto zajímavý příběh. Jeho stoly se sem perfektně hodily a nikdo nepochyboval o jejich umístění. Dáseň drásající vedro ve spojení s podmanivou písní…
„Neuteklo ani pět hodin a my jsme nepotkali ani jednoho plameňáka!“, vykřikl ze všeho vše Joba a my strnuli hrůzou. Od té doby už nebylo nic jako dříve…

Doufám, že Vás četba mé knihy nezdržela a navnadila k jejímu pozdějšímu zhltnutí. Zatím mám teda jenom tenhle kousek, ale vím, že se to už brzy uloupne a já toto dílo dokončím. Sám se nemůžu dočkat, až Joba řekne víc, jak se zachová Kresby, co mu odpoví krásná Sena a hlavně až se dozvím, kdo je Kali a co skrývá mapa příslibů.

Text a foto: Hans Christian Křížexen