Jitka Charvátová: Přřáásstchch chaaááššššŤ!

Šplouch! Přřáásstchch chaaááššššŤ!

Takhle nějak to asi znělo, když naší televizi Grundig odešla duše poté, co jsem přelila uvadlou kytku těsně nad ní. Zbytek vody se jako vodopádek přelívá do bedny z éry Franze Josefa, myslím, že byl druhej. V panice chytám kytku, ze který vyšplouchne větší než menší množství vody opět do Grundiku a v dalším rybníčku se topí i TV ovladač. Potopa lidstva. V megapanice zapínám televizi mokrým ovladačem, mačkám na všechno možný a nic.

Jenže ono to není obyčejný nic, je to nádherný NIC! Pokojem se rozlíhá velký ticho, stav NULA. RESET a nic nenaskočilo. Jen moje JÁ, který blaženě naslouchá tichu. Ten okamžik byl celoplanetární, určitě jste to museli slyšet taky. Žádný vysokorozpočtový reklamy, žádný krásný tváře z castingu, žádnej šampón, kterej mě udělá jednou a provždy šťastnou, NIC, jen já. Ani výčitka, že jsem něco zhonila, naopak blažený klid. Jsem odpojená z Matrixu. To je pecka! Měla jsem tu televizi zalejt už dávno.

Absťák se dostavuje do pěti minut…Mé televizní já křičí: Začínají zprávy! Začínají zprávy! Zprávy!

Úspěšně to ignoruju…pak se ozývá: Počkej, a co Bárta, Barták, Bátora, Bartošová a všechny ty čuňata kolem tebe, musíš bejt pořád informovaná a ve střehu. Svět je přece strašnej, někdo tě zabije nebo aspoň zajede.

Ale ticho mě polklo natolik, že jsem sotva stačila přivolat opraváře.

Cink… přichází postarší opravář. Dívá se na mě jako na vraha televizí, což vlastně jsem, ale bylo to neúmyslné zabití. Snažím se ho rozveselit nabídkou ranní kávičky a cigárka u okna. Nereaguje, tak využívám svého komediálního talentu, který zabíral od základky až do prváku na gymplu (pozn. redakce: pak jsem přibrala 35 kilo a byla jsem směšná přirozeně). Tancuju kolem Grundiku a popisuju, jaká jsem trumpeta. Pán konečně zabral: “Dyť tady je to plný vody, ledka v čudu, to snad neni možný, jestli odešel transformátor, tak jsme namydlený, jak jste to mohla udělat, ženská!” Uploudni si systém strejdo, šovinistiský narážky už dávno nejsou moderní... myslim si a doufám, že jsem to neřekla nahlas.

Zapaluju si cigáro sama, uchovávám si skvělou náladu a jsem asertivní, i ve svých domácích housových kalhotách. Možná ten pán někde uvnitř tuší, že jsem ochutnala sílu a radost z ticha a pak by byl bez práce. Nebo si chce povídat o “Ba”, ale na to prdim, libí se mi ticho.

A je ticho, televize je na součástky a pak od TV experta přichází rozsudek: “Voda je nepřítel! Chápete to? Voda je neeepříteeel!!!”

No jasně, ty Mystiku, oveříme pravdivost zmíněnýho výroku….

Ptám se: “Dáte si něco k pití?”

“Jo, dám si vodu, díky.”

text a foto: Jitka Charvátová
www.jitkacharvatova.com
www.facebook.com