Foto: Benedikt Renč, styling: Salon JoshuaNevím ani proč, nejspíš to bylo tím
koncem roku, ale dala jsem se do vyklízení nepotřebných věcí ze skříní a poliček a jak už to tak bývá, našla jsem neuvěřitelné poklady. Oblečky, které na sobě stále ještě měly cedulku, šicí potřeby, které zbyly ještě z dob, kdy jsem si velmi ráda vyráběla svoje
vlastní trička, dárky od lidí, které se jednou uklidily z důvodu stěhování nebo malování a už se pak nikdy nevrátily na své místo a potom taky něco, co bylo uschováno v nejspodnější části skříně v igelitové tašce.
Taška to byla skutečně dost velká a poměrně těžká, tak jsem ji vytáhla a po jejím otevření se mi naskytl zajímavý pohled. Málem jsem zapomněla, že něco takového doma mám. Taška byla plná
dopisů. Ano, v dnešní době je to něco, co se jen tak nevidí. A nebyly to dopisy jen tak obyčejné, nebyly to ani dopisy úřední...Byly to dopisy přátelské a milostné. Jak dojemné bylo probírání se těmi hromádkami, z nichž některé byly převázané i sametovou stužkou.
Byly mezi nimi dopisy, které na sebe navazovaly víc, než rok, jiné dokonce několik let v kuse putovaly z pošty na poštu. A byly tam i takové, které se mnou prožily celé mé
dětství, pubertu i dospívání. Uvědomila jsem si, jak mne ty dopisy formovaly, jak dávaly mému životu s každým dalším člověkem nový rozměr. Psala jsem poezii, skládala do nich básně, některé dopisy jsem doprovázela malůvkami, kreslila na ně tuší, pastelkami i temperami. Psala jsem perem, brkem, tuší i propiskami. Psala jsem mužům i ženám, psala jsem dopisy kamarádům i partnerům. Každý byl jiný a přesto měly všechny jedno společné. Byla v nich z obou stran
něha. Mám pocit, že právě v dopisech lidé píší svou duší, vypisují se ze svých nejniternějších pocitů. Možná je to tím, že už jen vzít dopisní papír a otisknout do něj své písmo, tedy – otisknout do něj kus sebe samého, chce velkou dávku odvahy a zároveň to, abyste otevřeli svá srdce a svou duši.
A když si k tomu připočítáte ještě neuvěřitelnou
trpělivost, kdy člověk musel čekat na odpověď, která obvykle přicházela nejdřív za dva až tři dny (ale většinou spíš za týden, protože dotyčný neposlal dopis hned druhý den), pak vám to dá docela zajímavý obrázek o tom, jak to chodilo o pár let dříve.
Ano, mělo to obrovskou
poetiku, která se nedá tak úplně v této zrychlené době vrátit zpět. Dnes si každý napíše rychlou sms, naťuká email a všechno se zdá být v pořádku. Ale řekněme si upřímně, jak vám voní
email? A jak papírový dopis s vůní inkoustu?
A tak mne napadlo zase jednou zasednout ke stolu, vzít si dopisní papír, obálku a pero a napsat
dopis. Dopis někomu, komu by to zaručeně udělalo radost, nebo koho by to minimálně potěšilo. Tak jsem zapátrala v paměti, probrala jsem seznam lidí, se kterými jsem si psávala už dřív a najednou mi to bliklo...už vím!
Můžete to zkusit taky a třeba se o sobě dozvíte opět něco nového.
text: Lenny Trčková, foto: archiv
ROCKBLOG - Lenny Trčková: Pošťák zvoníval dvakrát
