Vydáno 04.05.2012 | autor: redakce
ROCKBLOG BATTLE: NiceLand na alko-tour
 - 01_niceland.jpg)
Merchboy Mirek nás zodpovědně přepravoval po světěMarta: Už je to nějaký ten pátek, co jsme si s Najslendem sem tam střihli blogísek, a tak trochu se nám po těch časech zastesklo. Ne, že by nebylo úplně o čem psát, ale s hudbou by to kolikrát nemělo asi mnoho společnýho... Navíc já píšu ráda o veselých věcech spíš, než o smutných a „veselý emo" aka černokněžník se kupodivu většinou chytí... Tudíž psát o odchodu dvou členů z kapely, což alespoň pro mě smutný bylo, se nám nechtělo. Takže ideálním tématem na zpracování byla až naše jarní Open Air Festival Tour s Lety Mimo a 100°C. Počkali jsme si na závěr, protože tam nás právě čekaly tři dny na trase Praha – Brno – Valmez – Pardubice. Tři dny v dodávce a dvě noci mimo domov... To už by mohla být záruka pár kvalitních historek.
Na brněnské Melodce to máme rádiMichal: Zaprvé. Cestovaní jednou dodávkou takhle ve velkém má svoje nesporné ekonomické výhody. Tedy pokud se bavíme jenom o nákladech na pohonné hmoty. Na druhou stranu vás pak ale kolektivní veselí vtáhne do reje historek a zážitku a všeobecného veselí tak, že jediné východisko (a tedy nepsané pravidlo) je, že dřív nebo později někdo koupí flašku či dvě něčeho vostřejšího. Jako prostě vejlet, se musíme pořádně skamarádit, že jo. Při příjezdu do Brna už někteří členové osádky vypadali kapku použitě, obzvlášť obyvatelé poslední řady sedaček, kterou, jak jsme s Martou velmi rychle zjistili, okupovalo zdravé jádro celého výletu. Největší překvapení bylo, že já jsem tohoto jádra nebyl součástí. I takové paradoxy se stávají, ale co už. Přijíždíme ke klubu a začínáme nosit. Poprvé v životě jsem do Brna dojel na čas a ne rovnou na vystoupení. Začíná se mě jímat kacířská myšlenka na optimismus.
Na zelenou se nechal nalákat nejeden účastník zájezduMichal: Jojo, Marta pravdu dí. V Brně je prostě sranda, v Melodce ještě víc. Dal jsem si pár drinků na kuráž (na hlas, na chuť...dle libosti), přetáhl nově zakoupené struny a jal se dělat umění. Až na jednu výjimku jsem celé turné začínal vždycky sám a to dle logického předpokladu, že po dvou rozjetejch kapelách by nikoho moje emo brnkání asi nezajímalo. Standardní výkon bez větších fuckupů, hlas byl tak v pořádku, že by ze mě měl i Karel radost (vyjímečně myslím Goťáka), marné čekání na vytleskání přídavku a běžím zpět do zákulisí. Tam doplním energii dalším vínem a domácím slaným štrůdlem od merchgirl Evy a jdu mezi lidi. Hudebně mám sice padla, ale nastávají mnohem těžší povinnosti a to ty sociální. Zaběhl jsem na bar, pozdravil všechny známé a pokračoval v zajeté tradici tohodle celýho šílenýho turné. Je to peklo jménem zelená, poslední dobou se mi asi zastesklo po středoškolských letech, takže jsem hodlal si ujíždět zrovna na tomhle. Kupodivu jsem s sebou strhl nejednoho člena z ostatních band.
Piknik u benzínky proběhl v kalupuMarta: Jak už to bývá, ráno bylo krušné, ale to se nás netýkalo. Oči jsme rozlepili až po poledni, užívali si výsad soukromého Uffs hotýlku a aby z toho Terezka, ta jediná, co s námi díky volnu vydržela i přes den, něco měla, jal se Míša vařit. Občas přemýšlím, jestli náááhodou jeho kuchařský talent nepředčí ten hudební... No, těžko říct, nicméně bašta to byla náramná. Pak už nás netrpěliví Leťáci nabrali přímo před domem (ano, stihli jsme si v protější vinotéce obstarat zásoby) a hurááá směr Valmez. Jásot nás přešel hned při výjezdu z Brna, kdy jsme vpluli do nekonečné kolony, kde se mísily hned čtyři bouračky dohromady. Amatéři... Provozní M-klubu ve Valmezu David zrovna neskákal nadšením, když jsme mu volali, že přijedeme tak o tři hoďky dýl, než bylo v plánu... Posádce dodávky to nicméně nevadilo, všichni jsme se snažili vyprostit kocovinu z předchozího dne a do toho se kochali krásnou moravskou krajinou. Příjezd do Valmezu byl tudíž opět veselý, David nás naštěstí přivítal s otevřenou náručí, zvukovka proběhla a šup, šlo se na věc. I ve Valmezu to máme moc rádi, lidí sice chodí méně, ale za to poslušně tleskají, zpívají a vůbec jsou moc milí. Když pak Míša na závěr zahrál Mňágu, nebylo co řešit. I na koncertě Letů bylo veselo a Stupně i přes Kubovu hlasovou indispozici odehráli koncert se ctí. Pak už se rozběhl mejdan se vší parádou... Slabší jedinci ale pomalu odpadávali, takže hádejte, kdo se ocitl v jako poslední v nonstopu? Ano, duo M&M :)
S NiceLandem v kuchyniMichal: Marta jako obvykle přehání. Hruškovice se mi naštěstí vyhnula, ale jiným ne, takže odchod z podniku se konal už za ranního světla. Podle instrukcí jsme měli být ubytováni pět minut svižnou chůzi od klubu. Leč zmíněná hruškovice vytáhla pařáty a v kombinaci s genetickými předpoklady (tzn. holka naviguje holku) byl výsledek ten, že jsme danou trasu šli skoro hodinu. Nakonec to telefonát paním domácím v šest ráno zachránil, ale obávám se, že jsme tam tím pádem spali naposled. Já se předchozí den v opileckém rozmaru nabídl, že teda jako uvařím, a protože jsem muž slova a činu (hlavně činu teda spíš, normálně nakecám hodně blbostí), pustil jsem se do vaření. Výsledek byl na mé standardy spíše průměrný, ale dámy poctivě mlčely a všechno snědly a to se počítá. Zmíněná cesta do Valmezu jedna velká okružní jízda, místní okresky nabízely obrazy místního koloritu i rázu krajiny. Škoda je, že na ten piknik nebyl čas. Ve Valmezu to šlo ráz naráz, hlavně díky pozdnímu příjezdu. Poté klasicky afterparty, kde pro změnu od včerejšího dne s námi drželi basu 100°C, ale stejně jsme s Martou předčili a odcházeli dávno po večerce. Mám pocit, že nás lidi zvou na takovýhle akce hlavně proto, abychom rozjeli nějakou párty. I když vlastně, proč ne.
Open Air Festival Tour: 100°C, Lety mimo a NiceLandMarta: Ráno ve Valmezu už bylo vážně bolestivý. Michal byl k neprobuzení, takže jsem šla navštívit Lety. Jestli mě do té doby nezabil alkohol, tak za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se nacházel pokoj výše zmíněných, kde by se i vzduch dal krájet. Ale budiž, vydýchané prostory jsme brzy opustili, dali vyprošťovací oběd, Míša dostal donášku až do postele a pokračovalo se v cestě. Poslední štace byly Pardubice. Cestou jsme dali dokonce i piknik na benzínce, ale ve chvíli, kdy mi začal lítat Lemon nosem, jsme usoudili, že je čas pokračovat. To jsme ovšem nečekali, že se na té další potkáme se Stupněma. Nakoupily se další posilňovače, udělalo se konečně (!) společné foto a užuž jsme byli v Pardubkách. O tom, co se dělo po našem příjezdu do Žlutýho psa, bychom vám rádi vyprávěli, ale některé věci prostě musí zůstat utajeny... Každopádně kolem a kolem, vzhledem k nedaleko se konajícímu motorkářskému srazu a koncertu kohosi ze Smokie (mladší existence nechť se pokusí googlit, byť v dobách Smokie Google neexistoval) byla návštěvnost natolik tristní, že pořadatel koncert odpískal. Nevadí, nám se na jejich zahrádce líbilo tak moc, že jsme pokračovali v závěrečné party, Michal vytáhl kytaru a dali jsme soukromou session. Poté jsme se naskládali do dodávky a vydali se ku Praze... Návrh zajet druhý den k Mašťákovi (bubeník Letů) na svíčkovou jaksi neprošel, a tak jsme se rozprchli střízlivět do svých útočišť... Jo a s tím zvaním má Michal pravdu, mám takové obavy, že pro osazenstvo jsme se stali jakýmisi nepsanými maskoty této tour. Ale... proč ne :)
