ROCKBLOG: Mandrage v Protivíně a festival Šumava Rocks

100°C na Šumava RocksV pátek 13. července jsme se s Luno vydali do Protivína, kde jsme měli hrát před Mandrage. Akce se odehrála v pivovarské restauraci Belveder a dala by se nazvat komorní, jsou-li koncerty Mandrage dnes ještě vůbec někdy komorní. A tím, co dnes o nich budu psát, si podepíšu svoji definitivní výpověď ze skupiny pražských hipsterů, do které jsem byl nevědomky jakýmsi novinářem kdysi zařazen. A co jako?

Cesta proběhla poměrně v klidu, akorát by na strakonický mohli postavit víc benzínek, když člověk dostane chuť na pivo a musí čekat 40 kilometrů, je to k vzteku. Ovšem alespoň tenhle kraj úspěšně bojuje proti kapelové zahálce. Když jsme přijeli, čekal nás malý, příjemný areál, kde se hrálo v jakési stodole bez stěn a s plechovou střechou. Místní pivo Platan docela chutná, tak co, zatím to vypadá dobře. Rychlá zvukovka, vybalit merch, večeře a dvě hoďky do koncertu. Areál se pomalu plní dětmi, náctiletými fanynkami a chodí i tzv. šroubaři. Tito jsou druh publika, který zná jen Šrouby a matice a byli by nejradši, kdyby kapela tuhle píseň zahrála šestkrát za sebou a oni mohli jít spokojeně domů. Poznají se na první pohled. Jsou to typy, který od rána do večera v práci poslouchají rádio a pomlouvají šéfa. Po práci mají pánskou (nebo dámskou) jízdu a tam pomlouvají svůj protějšek nebo jdou na koncert Mandrage, protože znají Šrouby a taky proto, že tam jdou všichni.

Strach z toho, jak právě šroubaři poberou hudbu Luno, se postupně s každým odehraným songem rozplýval a nakonec to bylo úplně v pořádku a dokonci si někteří i koupili vinyly. Asi šroubaři-fajnšmekři. Nás už čekaly jen závody ve dřině aneb nejneoblíbenější činnost muzikantova, tedy tahání backlinu z auta/do auta a Mandrage můžou začít.

Stodola se zaplnila, zaplnily se i prostory kolem stodoly, ale přesto tak dobrá stovka lidí seděla za pódiem u stolů a nezaujatě pila pivo. Ovšem přišel moment, kdy právě tato stovka naráz výskla a vyběhla k pódiu. Víte, kdy to bylo? Ano, správně. A víte, která část publika to byla? Ano, správně, tohle už byla jen lehká doplňující otázka zkoumající čtenářovu pozornost.

Mardoša z Tata BojsNyní nastává čas hipstersebevraždy. Naprosto vědomé a spravedlivé, předesílám. Ano, Mandrage nejsou alternativní kapela a nemusí vás bavit, pokud ke štěstí potřebujete disharmonie a temnotu. Ani já se nepovažuji za fanouška rádiového mainstreamu. A Mandrage jsou mainstream, jsou kapela, která nepřišla s ničím objevným a nepohybuje se na ani v příhraničí prostoru vyhrazeného unikátu. Ovšem je to kvalitní, ve všech směrech dotažený, profesionální a poctivý produkt. Nemyslím teď produkt ve smyslu kapely jakožto produktu jakéhosi předchozího kalkulu někoho zvenčí. Ne, oni nabízejí svůj produkt v podobě hudby na hudebním tržišti a nabízejí ho poměrně úspěšně. A je to správně. Může se vám jejich hudba nelíbit, ale dokud na prvních příčkách hitparád budou alespoň poctivě pracující kapely, je to lepší, než když tam bude Michal David (už zase jsme u něj, já mám asi nějakej komplex...). Viděl jsem jejich koncert za poslední tři měsíce nespočetněkrát a pokaždé to byla kvalitně odvedená práce bez přehmatů. Nebuďte stádo, které prská o kapele prdících polštářků, aniž by kdykoli navštívilo jakýkoli jejich koncert jen proto, že je in je nemít v lásce, jako třeba v případě Tokio Hotel. Není to fér a je to omezenost.

Konec koncertu, afterparty a (raději) střih až do poledne dalšího dne a přesun na sušický festival Šumava Rocks. Od první chvíle tu panovala příjemná atmosféra. První zvuky z pódia vydával DJ Friky aneb stálý host koncertů Mandrage, tedy potkáváme se po včerejšku znova a chvíli vzpomínáme na proběhlý večer, ale pak se dohodneme, že radši vzpomínat nebudeme. První hrající kapela byli 100°C. Měl jsem s nimi letos tu čest už několikrát a v Sušici byli jednoznačně nejlepší. Přestože jsem nikdy nebyl příznivcem smoukina gandža kapel, tak stupně mě tentokrát vážně bavili! Přestože to vypadalo, že návštěvníků nebude moc, hned na začátku setu 100°C vylezli z děr a areál byl najednou příjemně zaplněn, přičemž lidé stále přibývali. Po Stupních patřilo pódium nám a celkem s jistotou jsme to dali tak, jak jsme chtěli. Lidi reagovali a to je radost.

G-Point Hunters: Matěj Ruppert, Tereza Černochová a Roman HolýPo koncertě přišel klasicky čas spotřebovat nabyté jídlenky a pivenky, tudíž jsem se přemístil ke stánku s občerstvením a zakempil tam. Klobouk dolů před kuchařem (tuším, že měl visačku Jirka) - měl jsem letos už mnoho grilovaných hermelínů po festivalovsku, ale sušickej nade všechny. Dík. Po cestě jsem se rozněžnil nad Vladimirem 518, kolem kterého se seběhl hlouček malých dětí a on si sedl na bobek a s každým si dal hajfajv na přivítanou. Začínají Tata Bojs, tentokrát ochuzeni o světelnou/projekční show, tudíž poloviční než na Rock for People, ovšem krásný Dušanův zvuk a Mardoša chodící energetická puma společnými silami dali na projekce zapomenout. Tata Bojs jsou naživo pokaždý trošku stejný, ale mají písničky, které máme rádi, tak co. V půlce nasedáme do dodávky a mizíme, takže na PSH a G-Point Hunters se mě neptejte. Nad ránem opět závody ve dřině, je to řehole, tentokrát ale vykládáme místo zkušebny rovnou do studia. A tam teď sedím a píšu, zatímco Honza nahrává první bubny. Budeme tady měsíc a nahrajeme novou desku. Držte nám palce!

text: Martyn Starý, foto Lucie Vzpurná, Veronika Špidlenová