ROCKBLOG: Cesta do hlubin študákovy duše s Vypsanou fiXou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reporty by totiž mohly být pořád stejný. Ať už z Rock for People 2010, Flédy 2011 nebo Lucerna Music Baru 2012. Je to pořád stejný, je to pořád dobrý. Dal by se hodnotit zvuk, daly by se hodnotit světla (vlastně nedaly, koho u VF zajímaj světla?!), dal by se hodnotit výkon kapely. Ne, vlastně taky nedal. Pro mě samotného má VF status kapely, která si může dovolit trošku co chce. Vždyť od nich nikdo nečekáme žádné instrumentální onanie. Nečekáme čtyři kluky z plakátu, na které holky slintají. Chodíme na ně, protože jsou to čtyři obyčejní kluci, kteří píšou upřímný písničky plný naděje a radosti, kterou na 1000% umějí předat z pódia pod něj.

To, co se dělo včera v LMB bylo neuvěřitelný. Ono 1050 lístků prodaných v předprodeji udělá svoje. Pot kapající ze stropu, kaluže potu, kaluže piva na podlaze. Kaluže krve občas taky, to když se někdo ve skákajícím davu moc rozmachoval. Kaluže potu, piva, krva a nad nimi mrak radosti, energie. Atmosféra. Atmosféra jako svině. Už při druhém songu stage diving.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nemohl jsem si nevzpomenout, jak jsem v tom stejném Lucerna Music Baru před šesti lety, když mi bylo třináct, skákal se svými kamarády. Pod pódiem. I z pódia. Kromě mých pár centimetrů a kil navíc, ukončených ročníků školy a dvou alb VF se nezměnilo nic. Ani ty koncerty. Je prostě sakra dobře, že si kluci a holky gymnaziálního věku můžou na koncertě zazpívat, že "ta vypařená voda, to bude asi naše láska" a pak si říkat, že jsou teda pěkný Dezoláti, po těch dvou pivech, co měli. Ti ostřejší tzv. po flašce (rozuměj po vypité lahvi něčeho tvrdého, obvykle jablíčka), kterou stihli vypít před koncertem poté, co si ji koupili ve vietnamském ovoci/zelenině na národce, protože tam prodaj. Pak se všichni nenápadně osahávají v davu, porůznu to zkouší, kluci holkám na zadek, holky opatrně dělají, že se jim to nelíbí, ale vlastně se jim to docela líbí, a tak se pak otočí na toho kluka, ale nevěděj co mu říct, a tak řeknou, že se jim to nelíbí, i když by vlastně radši řekly, že se jim to líbí, ale na to nemaj sílu. A pak je kámoš vystrčí na pódium (za ten zadek, pochopitelně) a ony tancují pár vteřin na pódiu, a pak... Zažít první stage dive v životě. Revolta. Ten první skok z pódia v životě třináctileté slečny vypadá vždycky trochu neohrabaně, je opatrnej. Tričko Nirvana, ale pivo s kámoškou na půl. Opatrná revolta.

A nad tím vším, na balkóně Lucerna Music Baru stojí rodiče, či ještě nerodiče, budoucí či nebudoucí rodiče, tohle všechno s úsměvem sledují za doprovodu svých oblíbených písniček z dob minulých a vzpomínají, jaký to tehdy bylo. Koncert VF je ani teď neurazí, vždyť je to pořád fajn.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když během setu nezazní žádná písnička, kterou byste neznali, jste zpravidla buď fanatickej fanoušek nebo má kapela tolik hitů, že z rádia znáte prostě všechno. U VF je pravda někde na půl cesty. Vypsaná fiXa je kapela, která v určitém vývojovém stádiu zasáhla asi každého člověka, kterému kytara je bližší než beat a rovnej kšilt. Soudě podle včerejšího večera tuhle pozici jen tak neztratí. A je to dobře. Bude bavit nás, bude bavit ty mladší, ty starší. A bude bavit sebe. S upřímností, nonšalancí a vtipem.

text: Martyn Starý, foto: Kateřina Průšová

---