ROCKBLOG - NiceLand vs. Mr. Niceguy: drogy v Izraeli neberte!

Vydáno 09.06.2013 | autor: redakce

NiceLand začátkem května vyrazili do světa. Na pár dní okusili izraelskou kulturu, zažili místní hudební publikum a samozřejmě i sérii kocovin z místní ohnivé vody. Své zážitky převyprávěli Michal Motyčka a manažerka Marta.

ROCKBLOG - NiceLand vs. Mr. Niceguy: drogy v Izraeli neberte! ROCKBLOG - NiceLand vs. Mr. Niceguy: drogy v Izraeli neberte!

Izrael 09Hrají NiceLand a Fast Food Orchestra

Marta: Jestli se někomu zdálo, že je kolem NiceLand poslední dobou až podezřelé ticho, tak na začátku května jsme si to vybrali se vší parádou. Po dlouhém plánovaní nám totiž hlavně díky naší skvělý kámošce Marině vyšla mini tour v Izraeli. A jelikož tenhle výlet spolu s námi absolvovali i Fast Food Orchestra, v rámci cestovní horečky mě chvílemi místo radosti jímala spíš hrůza z jisté smrti. Veselo začalo být už na letišti, kam jsme svorně dorazili v černém á la Men In Black, tudíž letištnímu personálu okamžitě bylo jasný, že my jsme ti "pankáči, co jedou drancovat zemi zaslíbenou". Jednoho po druhém nás podrobili výslechu, kdy je zajímala snad i barva našeho negližé (černá, neasi!) a pak nás milostivě pustili do letadla. Duty Free nás zachránilo s vodkou, ještě akce škatulata, hejbejte se, abychom s mistrem Motyčkou mohli sedět blízko sebe a sdílet flašku a vzhůru do oblak. V horkém Tel Avivu jsme přistáli po půlnoci, následoval rychlý přesun do hotelu a čerpání sil na následujících šest dní.

Ráno nás probudilo vedro, tak jsme sbalili saky paky a běželi okouknout pláž. Moře bylo trochu studený, takže citlivky (Míša a Přemek) zůstaly na pláži, my statečnější jsme si koupačku dali. Následoval oběd, na kterém jsme všichni chrochtali blahem. Večer čekal kluky koncert v nedaleké Netanye, ale o tom vám víc řekne Michal, já si pro nedostatek míst v autě dala dobrodružnou sightseeing tour po historické části Tel Avivu Old Yaffa.

Izrael 00Byt u Mariny

Michal: Dobrý den vespolek. Ona zmíněná vodka asi opravdu zapracovala, protože v Tel Avivu jsme byli až kolem třetí hodiny ranní. Nikdy bych nečekal, že zrovna já budu opravovat alkoholická fakta, ale co už. Ve výsledku to nic nemění. Po ubytování ještě následovala krátká procházka do místního nonstopu s potravinama a první ochutnávka hummusu (o něm ještě bude řeč). Než jsme se dostali na hotel a ubytovali a padli "únavou", tak venku už svítalo. Klimatizace sice v pokoji byla, ale nikdo z nás přítomných ji nebyl schopen v pozdních nočních hodinách rozchodit, a tak nás ráno vzbudilo nesnesitelné horko. Což samozřejmě vyzývalo k obhlídce okolí a návštěvě pláže. Vzhledem k tomu, že jsem měl už tři dny horečky, tak jsem urputné přemlouvání na koupačku zdvořile odmítal a raději rozjímal o životě. Ono nakonec takový vedro nebylo a když jsem viděl, jak dlouho kytaristovi Tomášovi trvá se osmělit a udělat ten rozhodující krok, kdy hladina studeného moře stoupne nad intimní partie (chlapi vědí), ujistil jsem se, že moje rozhodnutí bylo správné. Horečka na mě pořád neustále a vytrvale doléhala a tak nezbývalo, než průběžně žrát prášky a čekat na smrt.

V Netanye jsme rozložili cajky na maličké pódium a jali se zvučit. My jsme na tom ještě byli dobře, ostatně jsme na pódiu naštěstí jenom čtyři, ale ve Fast Food je jich jako psů a manévrovací prostor každého člena se tím pádem omezil tak na jeden metr čtvereční.

V Izraeli mají takový krásný zvyk začít hrát docela pozdě, takže než jsme se dostali na stage, bylo skoro jedenáct večer. A v klubu na nás byli tak hodní, že nám celou dobu nosili hromady jídla a pití a já se jen bál, abychom neusnuli vyčerpáním ještě před výkonem. To se naštěstí nestalo, nakonec jsme se chopili nástrojů a během prvních pár akordů jsem věděl, že to bude víc než v pohodě. Lidi byli nadšení a my jsme si řádně užili první kapelní koncert po skoro třičtvrtě roce. Když jsem po hodině a čtvrt slezl z pódia, byl jsem sice propocenej až do ponožek, ale bylo mi podstatně lépe a horečka byla ta tam. Afterparty probíhala za zvuků Fast Food Orchestra, chvály od všech přítomných, i nějaké to pozvaní na panáka a na domácí holčičí párty proběhlo (to druhé jsem zdvořile odmítl). Suma sumárum, skvělej začátek tohohle vejletu.

Izrael 02Festival Yaarot MenasheIzrael 03Festival Yaarot Menashe

Marta: Skvěle pokračoval i druhý den, ze kterého se nakonec asi vyklubal nejlepší den (a hlavně noc) našeho zájezdu. Ale pěkně od začátku. Ačkoliv jsem toho po afterparty na hotelových schodech moc nenaspala, nějakým zázrakem se mi podařilo ráno vstát a spolu s Tomem a bubeníkem Majklem (včetně jeho drahé polovičky) jsem se vydala na výlet do Jeruzaléma. Co vám budu povídat, velice mysteriózní zážitek, až někdy pojedete kolem, určitě se tam zastavte. Doporučují čtyři z pěti Najslendů. Večer nás čekal koncert přímo v Tel Avivu, takže trochu stresu při pozdním návratu, rychlá sprcha a už jsme byli v klubu Rotschilde 12. Ten na nás asi jen tak nezapomene. Koncert Fast Foodů jsem tak trochu propásla, jelikož se na místě objevila nečekaná návštěva z Čech v podobě basáka Lola Běží/Bek Ofis aka mého pana domácího, na svoje kluky už jsem ale dohlídnout šla. Po těch měsících abstinence jsem se těšila na pořádný koncert, místní zaměstnanci ale byli jiného názoru a produkci ve tři čtvrtině bezdůvodně, avšak nemilosrdně utnuli.To se nám samozřejmě vůbec nelíbilo, nicméně naše protesty nikoho nezajímaly, a tak jsme se s problémem vypořádali po svém, pěkně po česku. Místo honoráře jsme z klubu mizeli po anglicku obtěžkáni flaškou vodky, whisky a šampaňskýho a zamířili rovnou k pláži. Tam jsme u palmového háje narazili na partu mladých domorodců, kteří si pořádali barbecue party, přizvali nás, pohostili, pokecali a pokochali se Přemkovým tetováním. K ránu jsme se vydali směr hotel, kde jsme na schodech opět rozjeli afterparty. Postupně všichni odpadali, takže poslední držáci já a Michal jsme prozíravě požádali naše spolubydlící, ať nám nezavírají dveře od pokoje, neboť spát na schodech se nám nechtělo. Když jsme se tam ale asi po hodině vydali, dveře byly - no ano, zavřené! Tomáš si navíc pro jistotu vypnul mobil úplně, Přemkův sice vzbudil celý hotel a přilehlé okolí, s těmi dvěma ožraly to ale ani nehnulo. Recepční si jako naschvál odskočila dát si někam ranní dostaveníčko nebo co, takže jí Michal zanechal milý vzkaz a po návratu ke dveřím našeho pokoje do nich kopnul tak, že se rozletěly. Přístup do postele jsme tedy měli, myšlenky na pomstu nás ale neopouštěly. A jaká byla, to vám poví Michal, aby si nestěžoval, že mu vždycky vyzobu nejlepší historky. A že tahle byla!

Izrael 04HummusIzrael 05Izraelské Ouzo

Michal: No to jsem přesně chtěl napsat, že už vlastně nemám co říct a ta jediná historka je sice hódně vypečená (hehe), ale bohužel nezveřejnitelná. V zoufalých opileckých hlavách vznikl nápad na pomstu tak pitomou, že můžem bejt rádi, že jsme nedostali přes hubu ve výsledku. A protože bych si tento status rád ponechal, tak už o tomhle pomlčím.

Každopádně koncert byl utnutej už skoro v půlce, nedostalo se ani na Come On (což kapela nenápadně kvitovala) a i kdy jsme se snažili ještě chvilku hrát s nějakou RnB blbostí, co se od Dje hrnula z repráků, moc dlouho nám to nevydrželo. Krom tohodle incidentu si majitelé bohužel zavařili i tím, že zpěvákovi z Fast Food nedovolili sedět u baru, pokud není platící zákazník a také tím, že když jsme si při čekání na vystoupení objednávali čtvrté pivo, bylo nám oznámeno, že máme pouze dvě malá piva na člověka a zbytek si platíme. O tom, že nás nechali o hladu, ani nemluvím, tak holt musíte uznat, že pomsta byla na místě. Karma je svině a boží mlýny melou pomalu, ale jistě, tak jsme to tentokrát vzali do svých rukou (doslova) a zbytek už znáte. Tyhle hurá akce jsou často ty nejlepší.

Izrael 20Marta: S tím, že můžem bejt rádi, že máme všechny zuby, má Michal pravdu. Takže když už jsme se konečně dostali do pelechu, byli jsme tak nabití adrenalinem a vztekem, že jsme na spánek neměli ani pomyšlení. Na tu pomstu ovšem ano. Ve zkratce řečeno - roli v pomstě sehrál benzín do zippáku, zapalovač, 10 promile v krvi, Přemkovo štěstí, že spal na horní palandě a Tomášova smůla, že ležel na dolní. Co se odehrálo v následujících vteřinách, musí zůstat utajeno do té doby, než to bude promlčeno. Nicméně vás ubezpečujeme, že při akci neumřelo žádné koťátko ani štěňátko a dokonce ani nebyl nikdo zraněn. A slibujeme, že tahle historka jednou vejde do dějin a určitě se objeví v nějaké slavné knize se vzpomínkami starých rockerů. V porovnání s historkami takovýho Iggyho Popa nebo Marilyna Mansona určitě obstojí... Tomáš nám ráno jen suše oznámil, že přemýšlel, jestli nám má rovnou rozbít držku, nebo nás radši pochcat, dokud spíme, ale pochopil, že před sebou máme další 4 dny v Izraeli, které by pak zřejmě skončily něčí smrtí. Tož díky, Tome! :)

A teď popojedem. Další den nás čekal vejleeet a to my rádi. Tentokrát na festival Yaarot Menashe kdesi hluboko v lesích. Den jsme strávili vydařenou koupačkou hned vedle gay pláže, kam mě překvapivě nechtěli pustit. Na festival jsme vyráželi až večer, jelikož koncert NiceLand měl být až po půlnoci a v Izraeli je na všechno času dost. Když jsme tak postávali před hotelem a čekali na limuzínu, přimotal se k nám Kučín z Fast Foodů a nabídl nám pokouřeníčko. Jak jsme zjistili vzápětí, šlo o cosi s názvem Mr. Niceguy neboli legální chemicky vyrobené THC. Mě to na necelou hodinku odstřelilo někam do jiný galaxie, ovšem moje tělo zůstávalo vrostlé do země a fakt se z tý dálky špatně ovládalo. Navíc jsme s Michalem byli nuceni jet každý v jiném autě, čili pocity jsme sdíleli pouze přes smsky. Za vše asi mluví Michalova reakce na to, že za tohle bychom měli Kučína zapálit: "Poblij, pochčij, poser a zapal a pak mi přines jeho popel, abych ho mohl šňupat po ránu s pomerančovým džusem a toustama..." Poté už jsem se radši zaměřila na Přemkovy historky, které sypal z rukávu a cesta celkem utekla. A co se dělo v druhé limuzíně?

Michal: Popravdě bych strašně rád popisoval, co se dělo v autě, ale bohužel jsem nebyl schopný si v ten moment si uvědomit, jestli jedeme na koncert nebo už domů. Ano, milé děti, neberte drogy a ani nečekejte, až vám je dá někdo zadara. Někdy to může být hodně danajskej dar. Každopádně jsem se během cesty dal dohromady a už jsme dorazili na zmíněný festival. Opět probíhala stejná situace, kdy bylo málo piv na kapelu, takže jsem si mezitím dal radši šlofíka. Najednou je jedna ráno a my nejsme ani na zvukovce. Celej program se posunul (aspoň jsem se vyspal), takže na stage jdeme kolem druhý ráno. Místní zvukař nám dal asi deset minut na zvukovku a od prvního tónu, co jsme zahráli, šel asi na kebab, protože zvukově to stálo za vyližzadeček. Ale naštěstí se na tom celá kapela shodla, takže nikdo nikomu neměl tendenci ublížit (krom toho zvukaře), a vydali jsme se polní cestou směrem k prozatimnímu domovu. Nezavidím majitelce onoho kibucu, nakonec, ubytovávat 20 muzikantů ve tři ráno asi není žádnej med, ale co už.

Izrael 24Zeď nářků

Marta: Míšovi asi zamotala hlavu ta vodka, co jsme dopíjeli přes den na pláži... Nebo možná to 43% izraelský Ouzo, který jsme dostali v backstagei, abychom moc neremcali. Tak jako tak, 20 muzikantů nás rozhodně nebylo, ale čert to vem... Ráno byla v miniaturním pokojíčku mlha hustá tak, že by se dala krájet, takže jsme pomalu ale jistě opouštěli vydýchané prostory. Po nesrovnalostech s logistikou a hlavně počtem hlav na jedno auto nastala menší potyčka a nemohl za to výjimečně Motyčka, haha. Nakonec jsem byla donucena nasupeně se zabavenou flaškou Toulamorky nastoupit do auta a vrátit se spolu s FFO na festival, zatímco moje kapela si vezla svoje prdelky pěkně do hotelu v Tel Avivu, kde se oddávali odpočinku. Ve finále jsem ale neplánovaného výletu nelitovala, FFO jsou světová parta, která nezkazí žádnou legrandu, až jsem skoro zatoužila je vyměnit... A ano, veřejně tu přiznávám, že jsem během jejich koncertu tančila. On by mě Fido dřív nebo později stejně naprášil, tak co už, že. Po návratu mě čekala rychlá sprcha a úprk za kapelou, která už se chystala na poslední koncert v plážovém klubu v Tel Avivu. Ten interiérem, osazenstvem i přístupem k pódiu připomínal pražské Hard Rock Café, ale koncert si užili všichni přítomní i přesto, že Michal klasicky prdnul strunu. Všechno zlý je k něčemu dobrý, frontman předchozí kapely Lego Lepricons mu půjčil svoje sladký dřevo a Míša vrněl blahem. Po koncertě ještě pár drinků a odchod na hotel, před některými z nás byly ještě dva dny volna u moře. Následující den byl ve znamení loučení se s většinou osazenstva a stěhování se z hotelu do luxusního apartmá k naší milované Marině. Tam už jsme osiřeli jen s pár členy FFO, jejich manažerem a naším Přemkem. Volné dny jsme strávili opékáním se na pláži a procházením města a před námi byl už jen jeden jediný cíl - propašovat se v pondělí přes letištní kontrolu. Tam jsme se s Michalem na chvíli zapotili a to tehdy, když celníci proskenovali veškeré naše tretky včetně použitého spodního prádla a odvedli nás dva do dlouhé prázdné chodby. Strašák v podobě anální sondy nás na chvíli umlčel, naštěstí šlo jen o planý poplach a zůstali jsme sondou... ehm, nepolíbeni, za což jsme byli po šesti dnech konzumování hummusu velmi vděční. Pak už nástup do letadla, koma a... Ahoj, Praho! Byli jsme vlastně vůbec někde?

Izrael 14Pláž

Michal: Kupodivu mě anální sonda tolik neděsila, sám nevím proč. Poslední večer byl poklidný, od odjezdu a místa hraní (i když teda rozměrově akorát tak pro dýdžeje) až po samotné hraní. Když jsme přijeli na místo, který mě potěšilo tím, že jako dekór měli texty kapel, jako jsou Pink Floyd nebo Muse, tak jsem si řekli, že o moc nejde a užijem si to. Což se taky stalo. Všichni interpreti, co hráli před náma, byli skvělý a i když nám původoně bylo řečeno, že se možná hrát nebude, nastoupili jsme na stage. S pokročilou hodinou už moc lidí nebylo, ale my hráli pro sebe a moc nás to bavilo. A to je občas to nejdůležitější. Večer pomalu končil mírnou retardací našeho basáka, kterej se zmohl jen na házení kamínků a opakovaní jedné fráze pořád dokola. Což jsme vlastně po těch čtyřech dnech trochu chápali. Zbytek noci byl poklidný, ráno jsme se vypakovali z hostelu, poslali půlku skvadry domu a nechali se ubytovat v bytě strůjce tohoto celého monstrózně úchylného nápadu. Marina, toho času zaměstnanec ambasády, která se o nás starala celé čtyři dny, nám naivně poskytla svůj byt k přenocování. Ale pravda je, že po čtyřech dnech jsme byli tak utahaní, že žádná velká afterparty ani nepřipadala v úvahu. No a protože Marina chce své izraelské přátele vzdělávat, tak má u sebe hromadu klasickejch českejch filmů. No a vzhledem k tomu, že jsme byli s Martou vymletí, padla volba na Pelíšky. Což mi přišlo jako ideální film, u kterýho omdlít.

Přišel odletový den, ve kterým jsme stihli jít na pláž na chvilku a rozloučit se s mořem. I když jsme vlastně na tyhle radovánky moc času neměli, tak jsem se stejně trošku spálil, ale stálo to za to. Chvilku jsme ještě bloudili na letišti, ale nakonec jsme se zvedli z runwaye a docela to skákalo, ale to už Marta byla v limbu, takže o tom ani neví. A první věc, co jsem udělal po přistání? Koupil jsem si plechovku českýho, letištně předraženýho piva. Nejenom, že chutnalo líp, ale i z letiště bylo furt levnější než v Tel Avivu. {vypnoutlink:Pink}

Marta Pušová, Michal Motyčka

 


prvni den plaz 2 TOP

 

NEJČTENĚJŠÍ

zavřít