Vydáno 22.11.2013 | autor: redakce
Téměř současně přišla zpráva od managementů dvou zahraničních kapel s tím, že potvrzují Luno jako support ke svým svěřencům. Wow. Člověku se nepoštěstí jen tak si zahrát s Hurts a Placebo během jednoho týdne, navíc v Incheba Areně a velkém sále Lucerny...
ROCKBLOG: Luno - Kterak jsme předskakovali Hurts a Placebo
Nikdy ovšem nejdou věci bez komplikací. Technika Hurts dorazila o tři hodiny později, a když jsme ve stanovený čas přijeli do Incheby, stavělo se teprv pódium. A sakra! Technici ale makali o sto šest a všechno šlo ráz naráz. Ovšem tak jako tak čas kvapí, devatenáctá hodina se blížila a s ní i otevření haly. Půl sedmý a kapela pořád nikde. Už to začínalo trochu smrdět... Radši jsme srkali pivo, nervózně koukali na hodiny, balili se víc a víc do kabátů (pod dřevěnou podlahou byl pořád led...), mrzli a tuhli a čekali (mrzli-tuhli-čekali = jedli-pili-hodovali chudých). Nakonec se i kapela dostavila, rychle provedla linecheck a za pět sedm se hoši rozhodli, že teda hotovo a zase zmizeli do svých tourbusů.
Na zvukovku jsme měli asi deset minut, pak bylo potřeba nadržené holky pustit dovnitř, aby zaujaly místa v kotli. Tohle se nutně muselo podepsat na zvuku ze začátku koncertu, ale náš zvukař Alex si nakonec v rámci možností poradil. Třicet minut a čau, hodit nějaký vody omdlívajícím holkám v první řadě a rychlá akce, sundat věci z podia a vyklidit prostor hlavním hvězdám. Fanoušci Hurts jsou velmi specifická skupina lidí, kteří za své miláčky dýchají a nedají na ně dopustit. Tohle se projevilo od prvního songu Hurts, kdy (a věřte že ze strany podia, tedy víceméně z pohledu kapely, to bylo opravdu vidět/slyšet) každý refrén zpívala obrovská masa lidí, slovo od slova, tón od tónu.
Žádná družba se po jejich koncertě nekonala, kromě jednoho gesta zdviženého palce od kytaristy skupiny jsme se ze strany Hurts ničeho nedočkali, ovšem nic jsme nečekali, tak čeho bychom se dočkávali, žejo.. Po koncertě si kluci a dívka z Hurts v zatemněné šatně rozjeli soukromou diskotéku, hezky osmdesátky, jak se patří. My jsme docela unavení zabalili věci, prošli rojem fotografů a fanynek zbytečně čekajících na své miláčky u zadních dveří haly, vystáli strašnou frontu z parkoviště a šup s věcma do zkušebny a spát. Takhle brzy jsme doma z koncertu asi ještě nebyli! Tým kapely na nás byl milý, ať už se jednalo o pódiové techniky nebo manažera větráků (ano, tato kapela jede tohle turné se svým vlastním manažerem větráků), přesto všechno bylo trochu složitější než další týden... Půjčili nám jen pár světel, měli jsme svůj vlastní zvukový pult, nikdo se s námi moc nevybavoval a bylo vidět, že kapela jede jako dobře promazaný stroj, který je stoprocentně profesionální a jde si za svým a s nikým jiným se moc nepáře.
Koncert s Placebo určitou chvíli vypadal, že se nakonec vůbec neuskuteční, jelikož stávající turné je koncipováno do hal pro pět až sedm tisíc lidí, panovaly všeobecné obavy, jak si všichni logisticky a technicky poradí s prostorem Lucerny. A když pak dopoledne v den D přišla zpráva, že kamiony mají zpoždění a v deset dopoledne projížděly někde kolem Drážďan, byli jsme téměř přesvědčení, že to odskáčeme a náš set bude zrušen. Jako prozíravej tah se ukázal Šmityho nápad angažovat na tenhle koncert Martina Bistraie (řečeného Pumlíč) coby našeho tourmanagera! Jednak jsme si vyzkoušeli ,jaká je to pohoda nemuset se starat v podstatě o nic jinýho než samotný hraní, a jednak Pumlíč v minulosti vozil Placebo a úzce spolupracuje i s agenturou Live Nation, která koncert pořádala, byl tudíž človek na svym místě a měl velkou zásluhu na hladkým průběhu večera.
Na místě však překvapení střídalo překvapení a když jsme kolem 16:00 dorazili do Paláce Lucerna, Placebo byli v přípravách rozhodně mnohem dál než Hurts v pátek. Před vchoděm se tlačilo v dekách podobné množství jako ve stejnou hodinu před Incheba Arenou před Hurts - holt srdcaři! Všechno začalo vypadat nadějně. Tým Placebo (včetně kapely!) se nakonec ukázal jako ohromě vstřícný a vlastně nepadly žádné restrikce. Zvučili jsme na stejný pult jako oni, bez jakýchkoli limitů. A přestože jsme byli varováni, že našeho osvětlovače jejich světluška nepustí k pultu, opak byl pravdou. Tomáš za ním zašel, slovo dalo slovo (konverzace probíhala na ose "Hello - how are you - lights - please") a jejich lightguy ho ke stroji pustil a půjčil mu i všechna světla.
Všechno se to začínalo vyvíjet tak dobře, že jsme přestávali věřit svým očím. Během zvukovky se s námi přišel pozdravit bubeník Placebo Steve Forrest, který nás se Šmitym zdravil a říkal "Good to see you again" a ptal se, jak jsme si užili koncert v Londýně. No, chvilku trvalo než jsme si vysvětlili, že v Londýně nás asi "recently" neviděl, protože jsme tam nehráli, žejo. Nakonec se z toho všeho vyklubalo, že se Šmitym před nedávnem potkali na festivalu v Alexandra Palace, kde Šmity zvučil Black Lips a on se byl podívat a dostal naši desku. No, z tohodle nedorozumnění jsme my i on vybruslili hromadným smíchem a trapas se nekonal. Celý koncert pak prosedí na balkónku nad námi s drinkem v ruce a celý nadšený mě objímá hned poté, co slezeme z pódia, že to byla "awesome show". Díky Steve!
Naše zvukovka sice nakonec probíhala ještě v době, kdy nahoře čekající dámy utíkaly k pódiu, aby zabraly první řadu (ze které jich nakonec několik stejně musela totálně dehydrované odnést záchranka...), Lucerna se rychle plní a my máme hodinu do show. Nervozita stoupá, ale není to nic, co by se nedalo vyřešit lahví vína. Narozdíl od Hurts jsme v Lucerně postupně potkali všechny z kapely. Byli usměvaví a milí. Třicetiminutový set uteče jako voda, všechno musí rychle z pódia pryč. No a následuje už jen obrovská radost, úleva z toho, že se všechno povedlo, a vyčerpání. Zvuk byl prý tentokrát skvělý a světla jakbysmet. A pak už jen rychlej telefonát babičce, která se nemohla dovolat v průběhu koncertu. Ptala se co jsem dělal. Snažil jsem se jí to popsat, aby to pochopila. Nakonec se asi povedlo, protože došla ke shrnutí: "Jo tak vy jste s tím vaším ansámblem hráli v Lucerně!" Ano, babi, náš ansámbl hrál v Lucerně. Většinu koncertu Placebo jsme si dopřáli ze zákulisí a člověk odtamtud vidí líp než odkudkoli jinud, jak profesionálně to tyhle kapely mají zvládnuté.
Během jednoho týdne (a to asi ani nemusím počítat charitativní koncert v Rock Cafe, který jsme vložili mezi tyhle dva) viděl koncert Luno přibližně stejný počet lidí, jaký nás viděl za poslední rok na všech ostatních akcích dohromady. Děkujeme za to všem, co stáli u zrodu těhle dvou akcí a našemu týmu, že všechno tak hladce proběhlo!
text: Martyn Starý, Šmity, foto: archiv Luno, Čestmír Jíra, Veronika Matějková
