Vydáno 15.06.2014 | autor: redakce
Lucie má za sebou dlouho plánované a ještě více očekávané halové turné. Košice, Bratislava, Ostrava, Brno, Praha. Přes spoustu chvály se ne vše povedlo, jak v našem rockblogu rozepisuje Pišto, zpěvák a kytarista Zakázanýho ovoce.
ROCKBLOG: Pišto (Zakázaný ovoce) - Lucie? Voni to nazkoušej
Fanouškovská sbírka (Pišto)
Lucie, znáte tu kapelu? Pro mě je to nej uskupení na CZ/SK scéně v celý historii hned za pánem na bejvalý tisícovce. Kdo to nepamatuje, nechť zagůgluje, nebo se zeptá rodičů. Nechci psát recenzi, ač to tak valnou část statě bude působit a vlastně díky tomu mám co psát, protože naše kapela je ve fázi vzniku desky, tedy tvůrčí krize jako vždy. PhDr. Michaela P. mi vysvětlila, že základ je právě ve stati, ze které má vzejít závěr. A ten je podstatnej.
Už jsem to jednou někde psal, na Lucii jsem byl poprvé někdy v roce 91 před Kristem + 2082 a od té doby třeba 15x, plus Wanastovky, sólovky pana Kollera, prostě se dostaneme na číslo mezi třicítkou až čtyřicítkou. Když Lucie ohlásila návrat, 29.5. 2013 jsem si koupil lupení na první pražskou štaci turné, tedy 10.6. 2014. Na podzim dvatřináct jsem vyslech to hudební zlo na Staromáku a panovaly ve mně tři pocity. 1) Fakt jsem zase slyšel Lucii? (míněno v dobrém), 2) Po tomhle se z podia leze sakra těžko, 3) Voni to nazkoušej.
Dva dny před mými devětadvacetinami jsem se díky kamarádce, která neni ani moc hezká (ať máš radost, že jsem si na Tebe vzpomněl:), dostal na podiovou zkoušku a jakousi generálku Lucie před šňůrou. Hustý! Strašně hustý, sice půl projekcí, vohňů, světel atd. bylo ještě ve výrobě, zvukař chvílema zjišťoval, kdy hraje na bicí otec, kdy syn, dva songy nešel output z kláves, ale tak krásnou rodinnou atmosféru před třítisícovym publikem z řad rodin apod. (tomu říkám guestlist) jsem zažil s pocitem, že až zas pana Kollera st. uvidím za 5 tejdnů upocenýho na plošině 18 metrů nad plochou, bude to masakr. A drobný nuance? Voni to nazkoušej.
Před vymodlenym koncertem jsem četl reporty z prvních zastávek turné, který vlastně šly shrnout titulkem, případně perexem: "Legenda se vydala na turné, zahrála průřez největšími hity, mezi muzikanty to nejiskřřilo, od Medvídka padaly flitry a davy na ochozech vstávaly ze sedaček." A ano, přesně tolik by o tom šlo napsat. Ale to by nebylo o čem psát, takže jedeme dál:) Setlist jsem znal, míru využití samplů v daných písních jsem znal, jak 16 let (mínus 10) začíná živá verze Panice jsem znal, datum narození pana Kodyma znám, datum úmrtí člověka narozeného ve stený den, o kterém lze najít zmínku/inspiraci v písni L'aura jsem znal. Brouk Pytlík, těší mě:)
Subjektivně si myslím, že v devadesátymsedmym měl Krev a r'n'r na úvod jinej vodpich, než měly teď po Americe Pohyby a Daniela, ale to je čistě subjektivní věc. Že koncertní verze songů se liší od studiových nejen v aranžích, ale i ve zpěvech, protože LSD&vědec je prostě zasraně vysoko a za bicíma se to těžko dává, i když na sobě máte o kabát míň, než pán s kloboukem, to prostě chápu, ač mi není 50. Ale když třetí z pěti po sobě jdoucích písní máme problém s trefením do "halfu", to po ročních přípravách profíkům neodpustím, sorry. Sám mám po něčem takovym po koncertě chuť si dát pěstí a to samply nepoužíváme. Každopádně tohle nepíšu, abych ukázal, jakej jsem vidlák, že někoho kritizuju, ač jsem sám hovno dokázal, ale proto, že v tu chvíli může na podiu panovat tak "nedobrá nálada", že najít jiskru mezi muzikanty se dá jen těžko. Tu dobrou a inspirativní jiskru. Jednou v Bratislavě jsem něco podobnýho neustál a odnesla to má oblíbená Solidní Guitara vod Gibsonu. (Čti Gibson SG).
Robert Kodym s Lenkou Dusilovou v O2 areně
Následoval pro mě zásadní moment, kterej šel i na LCD (nepleťmě s LSD) projekci, kdy se pan Kodym podíval dolů pod mikrofon do playlistu a ten výraz mluvil za vše. "Kolik ještě?" Až před chvílí jsem se vod tý kamarádky, co není úplně hezká (vona je, ale ode mě to nikdy neuslyší:)) dozvěděl, že zmíněný člověk, kterému vděčím za to, že jsem kdy chytnul do ruky kytaru, spatřil na osobním teploměru teplotu o více než pár stupňů vyšší, než byla maxima toho dne v Klementinu. Ano, moh bych napsat, že měl zvýšenou teplotu, ale nejsem pediatr, můj úkol je psát písmenka tak dlouho, než to vzdáte číst:) A pak už teda ten Medvídek, kdy vzduchem lítaly Coldplay a Kryštof. Část publika chápající smysl textu rolovala dvoutisícovky, aby po koncertě v hale nezůstalo ani smítko prachu a já jsem se při vzpomínce na rozhovory z roku 2004, že za rozpad skupiny Lucie můžou tvrdé drogy, "čistě krystalickej vztah", "zbyla tu pro Tebe čára - dráhy těla", "perník, voda, koks" doslova protrpěl ke konci. Protrpěl už ne proto, že tu kapelu pamatuju jinak, ale protože někdo za mnou neustále vyřvával "hobluj". Ať mi nikdo neříká, že to pan zvukař neposlal panu Kodymovi do uší a ten právě na to konto před Panicem nezdůraznil, že jsme v hlavním městě Praha!:)
Ale už se nevracejme, Pár fíglů. Se to jmenovalo původně, ven to šlo pod názvem Šrouby do hlavy. Asi jsem nevěřil vlastním očím, když jsem na projekci během celé písně musel sledovat text. Karaoke? Kolik z těch lidí v hale ten text neznalo? A byl jsem jedinej, kdo tam našel dvě chyby, které se lišily jak od studiovky, tak od právě přednášené verze? A tohle měli pánové i na čtecím zařízení na podiu? Ne, to by se asi dost divili. Až zas bude možnost jít na Lucii, půjdu zas, je to půl mýho hudebního srdce a chci umřít s pocitem, kde tenhle škraloup zůstane někde na dně v mym šelestu levý chlopně. Voni to nazkoušej.
Lucie v Brně
A tím by to mohlo skončit, ale pokud jste se dostali až sem, vězte, že to byla teprv ta stať. Celou tu dobu mě na pravé chlopni řitní hřály fosforbronzoý dvanáctky (struny) za dvěstě korun na náš první akustickej koncert, kterej se chystáme uskutečnit v rámci křtu prvního klipu k nový desce. V tuhle chvíli je klip natočenej, píseň taky (teda chybí asi půl minuta vobrázků a orchestr do sluchátek) a máme před sebou šílenou výzvu, abychom vůbec všechno stihli včetně nazkoušení akustický podoby našich songů. Voni to nazkoušej.
Jestli mi tohle projde redakcí ireportu, dám si poprvý pěstí za to, že jsem tady tak hnusně zdrbnul Lucii, pak si dám židlí přes hlavu za těch 600 koncertů, kdy jsem hrál špatně, řeknu si "my to nazkoušíme" a 26. června v La Loca budu doufat, že si nebudu muset mlátit půjčenou kytarou o lebku po každym akordu, a že nebudu muset někde číst tohle na konto naší kapelky. A že neuslyšim z pod podia "hobluj", jinak to fakt nazkoušíme.
P.S. Smyslem těchto písmenek nebyla kritika lidí, kteří to dokázali, ač se jim něco třeba nepovedlo, ale uvědomění si, že jsme lidi a nevede se nám toho spousta a ač chceme, nikdy to nebude jiný. A tohle by vlastně stačilo napsat.
text: Pišto (Zakázaný ovoce), foto: Pišto, Pavel Mužák, Romana Šlapáková
