ROCKBLOG: Totální nasazení o turné v Turecku (II.)

4. DEN - SLUNÍČKO, MOŘE, KULINÁŘSKÝ ZÁŽITKY A FANTASTICKÝ HRANÍ V CORLU

V sobotu se nás konečně usmívá sluníčko a obloha je jak vymetená. Typicky jarní počasí, sníh mizí a my se jdeme mrknout k moři a majáku a dát nějaký typický turecký jídlo před odjezdem do města Corlu, který je tak napůl mezi Edirne a Istanbulem. Holky deratizérky si kupují cukrovou vatu, Karloss zjišťuje, že slib koupání za každých okolností bych moc odvážný, neboť moře je ledárna a pak už jdeme na skvělý oběd do jedný z mnoha zdejších restaurací - jídla opět famózní. Neskutečně! Stíháme dojídat jen tak tak, už je tu třetí hodina a odjezd do Corlu. Özge nám na cestu připravila fůru jídla, takže obžerství pokračuje a dál pak i na pumpě, kde stavíme a ochutnáváme místní speciality, hlavně sladkosti.

V Corlu jsme okolo šestý, vítá nás krásný a útulný moderní klub, apára není kompletní, chybí dvě komba, ale místní dirigováni majitelem to dají dohromady. Zvukovka a výzdoba našimi bannery, vše na profi úrovni a na všechno jsou tu lidi, nám plně k dispozici. Majitel nám oznamuje, že má v předprodeji prodáno přes padesát lístků a po zvukovce nás zve k sobě do jeho restaurace na večeři. Zvučíme jen s Deráči a do toho ve vedlejší mešitě haleká muezín - takový zajímavý to je. Po zvukovce sem přijíždí starosta tohoto dvousettisícovýho města a nechává si mě zavolat, aby se pozdravil s první zahraniční kapelou, která kdy v historii v jeho městě hrála. Je to fakt mazec - on turecky, já česky a tlumočníci překládají. Po oficialitách jdeme do zmíněný restaurace, opět super jídla a postaráno o nás luxusně. V šatně pak čeká další občerstvení a k pití co chceme, mezitím se klub plní, posouvá se začátek, takže ladíme formu zdejším Tuborgem a svými domácími alkoholy - Knack, basák Deráčů, tu opět hrozí svojí smrtící slivovicí, holky mají dobrý portský (byť moc nedává) a ještě něco dalšího na správnou deratizační náladu, ale v klubu je přeci jen sto padesát lidí, musím se krotit, ne jako včera.

Na desátou výkop s Deratizéry a paráda, líbí se to, má to úspěch a dokonce i moje anglický hlášky, byť se při uvádění songů soustředím spíš na jednoduchost a víc povídá Martina. Je dobrá. Úžasný set, fantastická atmoška, gradující víc a víc a když jdeme na věc s Totáči, už jsou všichni slušně rozjetí. Od úvodních tónů je to mazec, parádní ohlas, a jakmile pak dáváme songy jako Balkánska, Fronty, Slaný a další takový, kde jsou refrény "nanana" apod. popěvky, je publikum naše. Zatímco se v Turecku spíš stojí a poslouchá a na pařplacu jsou všude stolečky, dává se publikum do pohybu, tančí a zpívá naše refrény a několikrát dokonce vytváří hada po celým klubu, takže vtahuje do kotle i zbytek Deratizérů. Pěkný to je z pódia.

• ROCKBLOG: Totální nasazení o turné v Turecku (I.)

Těsně před koncem dostáváme od Özge a majitele dort k našim 25.narozeninám, po závěrečným Černobílým světě ještě přidáváme, no je to paráda a zábava pokračuje i dál, produkci rozjíždí místní DJ. Jídlo, pití a družba s Turky, nadšený majitel nás do toho všeho napájí nějakou anýzovou kořalkou a jak je v rauši, vypije Knackovi na ex dobrou zbylou dvoudecku slivovice z petláhve. Do toho krájím dort, co jsme dostali a turečtí fans okolo jsou neskutečně družní, bohužel neumí anglicky. I tak si všichni rozumíme. Zuzka nestíhá odhánět nápadníky, ke Knackovi se všichni tulí, no je to slušný mejdan, který končí úderem jedný hodiny, kdy zmlkává DJ a my se pomalu začínáme balit na zpáteční cestu. Vyrážíme ve dvě, zkraje rozparádění, jenže všichni postupně vadnou. Přijíždíme v pět ráno, úplně vyřízení, ale stálo to za to. Jen jsme zvědaví, jak v tomhle stavu dáme poslední koncert.

5. DEN - EXKURZE V MUZEU, KONCERT TRADIČNÍ TURECKÝ HUDBY A KONCERT V MEKANU

Návrat nad ránem z Corlu a tři koncerty v kuse za sebou nás totálně zničily a na snídani na desátou jsem šel výjimečně jen sám - ostatní nebyli schopni. Ale potřeboval jsem dát něco teplýho na hlasivky, po šesti odzpívaných setech jsem už měl dost. Po snídani jsem byl u Özge a Petra doma, vedle stadiónu Fenerbahce a vrátil se s nimi po poledni na sraz před hostel na poslední kulturní program. Jeli jsme dodávkou opět do evropský části, vyložili si věci v klubu Mekan, kde měl proběhnout náš poslední koncert, šlo se přes Istiklal Caddesi, což je tak rušná ulice, že jsem víc lidí snad nikdy na ulici neviděl, a potom jelo taxíky do military muzea a na koncert souboru Mehter. Typická turecká muzika - to prostě muselo být, ale nikdo nelitoval. Neskutečnej zážitek a paráda.

V klubu Mekan byl pak taky zážitek, ale asi jeden z mála negativních z celýho Turkey tour. Klub sice naprosto luxusní, velký, skvělá výzdoba, ale PA systém i erární aparát ve velmi žalostným stavu a protože zvukař neuměl anglicky a navíc byl externí, zvukovka se děsně protahovala, náš zvukař Chuck už poměrně běsnil, jak tu nic nefungovalo, navíc tu byla brutální zima a kamna uprostřed sálu permanentně obsazený. Nazvučili jsme si radši obě kapely a pak se šli najíst a zahřát někam do zdejších restaurací. Özge nám do ní pak psala, že se posouvá začátek, ale protože byla neděle, už se později začínat nemohlo, takže na devátou start. Bohužel byl taky fotbal a hrál místní zdejší Besiktas (kdo to tehdy mohl tušit, že?) takže zase klika - když ne sníh, tak fotbal, prostě istanbulská smůla a tím pádem lidiček opět pomálu. Sice pár desítek dorazilo, ale ta třicítka-čtyřicítka se v obrovským klubu pro pět set lidí docela ztrácela. Nicméně i přesto atmosféra skvělá a s oběma kapelama jsme si to užili, protože ti co přišli, byli skvělí. Navíc to byly poslední hraní... Po koncertě jsme pak dostali další dort, který obdrželi všichni oslavenci, protože 22.2. měl narozky Karloss a Petrové svátek a 23.2. slavil narozky Franky a ještě bylo Svatopluka, a asi měly proběhnout velký oslavy, jenže po třech dnech večerních a nočních litev se pít nikomu už moc nechtělo, čili slavilo se pouze tím dortem. Vrhli jsme se na něj jako kobylky - byl strašně dobrej, prostě jako všechno jídlo a vůbec všechno tady. O půlnoci jsme popadli věci a šli vyhlížet dodávku s naším tureckým řidičem, příjezd na hostel byl neskutečně brzký oproti předešlým koncertům, ale to bylo jedině dobře. Už jsme toho měli víc než dost.

6. DEN - VELKÝ BAZAR A ZPÁTEČNÍ CESTA

Ještě v noci, po příjezdu z Mekanu, se s námi rozloučili Özge a Petr a my tu tak poslední den našeho pobytu zůstali osiřelí, bez průvodců. Vyrazili jsme statečně sami, všichni kromě zvukaře Chucka, který naspával na jeho noční jízdu, do velkýho bazaru v evropský části Istanbulu a vůbec ještě prohlídnout nějaký památky. Bylo ale docela hnusně a pršelo, takže na nějaký velký courání to nebylo. Chtěli jsme aspoň ještě do nějakých mešit a tak, jenže jsme bohužel zjistili, že pondělí je zavírací den, takže jsme se oddali pouze nakupovací vášni, poněvadž přeci jen chtěl každý domů dovézt nějaký ten suvenýr a vyhlášený turecký sladkosti a laskominy. Ještě předtím ovšem další super oběd v super restauraci a další zdejší speciality a konstatování, že prostě turecká kuchyně je fantastická a všechno tak strašně dobrý, a pak už velký bazar a obrovský nákupy. Rozvášnili se úplně všichni, Martina z Deráčů pak možná úplně nejvíc, to bylo fakt roztomile legrační. Nebyla ale zdaleka sama, Zuzka a Racek by mohli vyprávět, no sotva nám stačily batohy. Ano i mně. Pak se rozdělily cesty nás, co jsme jeli autem a těch, co letěli, takže velký loučení před jednou ze zdejších mešit a naše automobilová posádka si to mašírovala zpět na hostel, nachystat se k odjezdu.

• ROCKBLOG - Adam Vopička: S The Prostitutes do Londýna a zpět

Chtěli jsme vyrazit na sedmou, ale Fenerbahce hrál doma, všude mraky lidí a policejních těžkooděnců včetně obrněných vozidel, tak jsme počkali až zápas začne a těch víc jak šedesát tisíc lidí bude na stadiónu a další desetitisíce u televizí. Cesta z hostelu totiž vede právě okolo stadionu Fenerbahce. Zpáteční cesta pak začala kolonami a zácpami v Istanbulu a neskutečně hustým provozem v evropský části - něco podobnýho jsem fakt ještě nezažil a Praha se svými dopravními špičkami je slabý čajíček. Dvě a půl hodiny jsme se prokousávali Istanbulem, už jsem pak reagoval jak zkušený Turek, jen ten klakson mi furt nejde, pak už pohoda. Na turecký hranici nás krapet podusili bulharští celníci, moje ruština opět zachraňovala, pak jsem předal vůz Chuckovi, který nás provezl nočním Bulharskem, aby nás na srbských hranicích opět ruština zachránila od podrobný prohlídky. Když jsem srbskýmu celníkovi, který viděl naše kytary, vysvětlil, že jsme kapela, ptal se, jestli nevezeme marihuanu a jestli jsme jí nekouřili. Když jsem řekl, že ne, usmál se a že ať prý jedeme. A pak už to šlo poměrně hladce, maďarská hranice v poho a jak jsme přejeli tu českou, psala nám druhá skupina, že právě přistála na Ruzyni. My následně dojeli do Prahy na půl desátou. To byla definitivní tečka za skvělou dovolenou a skvělými koncerty se skvělými lidmi.

Turecko je úžasná země a my máme zážitky na který do smrti nezapomeneme. Minimálně ne já. Moc děkujeme Özge a Petrovi za všechno a třeba zase někdy v Turecku na viděnou.

text: Sváťa Šváb, foto: archiv kapely