No Name interview: Bez Superstar nemáte Langerovou a my Cmorika

Žijete pořád všichni na Slovensku?
Igor: Ano, dokonce všichni bydlíme v Košicích. Kamarádi si z nás dělají srandu. Prý jsme si už dávno měli založit vlastní zásilkovou firmu, protože bychom si vydělali víc peněz, než hudbou. Co se týče cestování, je to dost náročné. Jsme muzikanti, kteří hrají hodně v Čechách i na Slovensku, tak to ani jinak nejde. Máme asi tak sedmdesát procent koncertů v Čechách a zbytek na Slovensku. Je to dané tím, že vás Čechů je jednou tolik.

Jak zvládáte odloučení od rodin?
Igor: To je takový mýtus, že jsou muzikanti pořád pryč. Já si myslím, že muzikant je doma tak často, jak sám chce. Muzikanti jsou obvykle v práci v pátek a sobotu, od neděle až do čtvrtka jsme tak doma. A to 24 hodin. Nakonec jsme doma víc, než běžně pracující člověk. A to je docela dobré, ne?

Jak trávíte čas při cestování?
Igor: Já se někdy učím, jindy si čtu. Občas se díváme na film. Snažíme se eliminovat ponorkovou nemoc, proto někdy cestujeme odděleně.

Dušan: Já si nejraději čtu. Mám rád Dana Browna. Teď jsem od něj dočetl Pavučinu lží. Už jsem skoro nemohl, je to dost dlouhé, dokonce i Šifra mistra Leonarda je kratší. Těch 480 stran ale stálo za to. Už jsem od něj přečetl všechno.

Kde jste nahrávali Nové album?
Igor: Nahrávali jsme ve studiu našich kamarádů v Košicích. Máme už malé děti a nedokázali jsme si představit, že bychom je kvůli nahrávání museli opustit třeba na měsíc. Proto jsme vybrali toto studio, jinak bychom možná opět zamířili k Petru Jandovi do studia Propast. Náš denní program vypadal asi takhle: na osmou vzít děti do školky, na devátou se vydat do studia, ve tři vyzvednout děti ze školky a dovézt manželce, ve čtyři opět studio. V deset uspat naše malé a druhý den tohle celé znova (smích). Nebrali jsme to jako zátěž, předtím jsme museli odjet třeba na měsíc pryč. Pořád se pilo, první den se natáčelo od desíti do desíti večer. Druhý den už se vstávání protáhlo, tak jsme začali v jedenáct a skončili s nahráváním v jedenáct večer. Když jsme v roce 2005 točili album Čím to je?, tak jsme si zpívali ,,Čím to je?" až ve čtyři ráno. Vlastní pípa ve studiu a deset lidí zavřených pohromadě - utopenci, pivečko... Po tom měsíci se naše organismy dávaly ještě dlouho dohromady (smích).

Kdo u vás píše texty?
Igor: Na tomto albu se textařsky probudil Roman, ten je spoluautorem písniček Žily, Lekná, Ty a tvoja sestra. Tedy autor par excellence.

Je tam taky písnička O mojej ženě.
Igor: Tak ta je o jeho ženě (smích). Věděl jsem, že se mě na to budou všichni ptát, jde o jeho ženu.

Prvním singlem desky je duet s Lucií Bílou. Jak jste se s ní seznámili?
Igor: S Luckou se známe už asi deset let. To jsme začali v České republice lámat ženská a mužská srdce (smích). Tehdy  si nás pozvala do pořadu Lucie na bílo. Teď jsme napsali píseň Ženušky a přemýšleli jsme, že by bylo nejlepší, kdyby ten text zpívala žena. Uvažovali jsme o vhodných adeptkách a Lucka Bílá nám přišla jako nejvhodnější. Ona byla hned pro, moc se jí to líbilo.

Lucie Bílá zpívá část textu i ve slovenštině. Čí to byl nápad?
Igor: Zeptal jsem se jí, zda by jí to nevadilo a ona s tím neměla problém. Její tatínek je totiž ze Slovenska. Četl jsem nějaký článek, kde právě hodnotili její zpěv ve slovenštině a stálo tam: ,,Lucie Bílá překvapila dokonalou slovenštinou." Slováci se myslím dokážou lépe naučit česky, než Češi slovensky. Jde o přechod z tvrdšího jazyka na měkčí. Nebylo to nic lehkého, ale Lucka je profesionál.

Klip jste natáčeli v Bratislavě. Kde přesně?
Igor: Máme tam záběry z jedné kavárny, její majitelka je moc milá paní, půjčila nám také byt. Byla zlatá, měli jsme skončit v sedm večer, ale protáhlo se to až do půlnoci. Během večera nám řekla: "Když to dotočíte ještě dnes, tak si oddechnu. A když to opravdu stihnete, načnu 30ti letou whisky." Slib dodržela a tak jsme v 00:03 opravdu popíjeli asi třicetiletou whisky.

Přečtěte si recenzi na Nové album. 

S Lucií Bílou jste se potkali i na předávání našich Slavíků, jak to vypadá s hudebními cenami na Slovensku?
Igor: Aurel už neexistuje, ještě loni se předávali Slavíci. Ten letošní se přesouvá na konec ledna 2012.

Hostem české části turné byla Markéta Konvičková, ta pochází z talentové soutěže. Sledujete je?
Igor: Když mám čas, tak se někdy podívám. Někteří lidé to odsuzují. Podle mě je potřeba si uvědomit, že předtím existoval Festival politické piesně v Martině, pak tu byla Bratislavská lýra. My sami jsme vyhráli podobnou soutěž v našem městě - Košický zlatý poklad. Kdyby nebylo Superstar, nemáte Anetu Langerovou a my Petera Cmorika. V dnešní době se prostě začínající zpěváci prosazují takto. Obvykle ale v době, kdy tyto pořady běží, uspávám děti, takže z nich moc nevidím.

Dušan: Já jsem se teď díval na jeden nejmenovaný slovenský talentový pořad. Dívám se taky na americký X Factor, kde sedí v porotě Simon Cowell a rozdíl mezi těmito dvěma pořady je neuvěřitelný. Nechci shazovat Českou ani Slovenskou republiku, to určitě ne. V Americe však soutěžící o dost víc cítí tu šanci, to, že jim může vítězství změnit život obrovským způsobem. Vítěz totiž  získá pětimilionovou smlouvu. Jde o silné emoce, někdy dokonce pláču, když můj favorit dozpívá. Viděl jsem díl, kde si každý z porotců pozval vlastního hudebního hosta, to mě dostalo. Přišel Enrique Iglesias, Rihanna, Simon Cowell chtěl Mariah Carrey, která kvůli nemoci nemohla přijít. Byl tam tak Pharell Williams, úžasný producent.

Byli jste před nedávnem v porotě Košického zlatého pokladu. Jaké to bylo?
Igor: Košický Zlatý poklad jsme vyhráli v roce 1996. Po několika letech, když už jsme za sebou měli hity jako Ty a tvoja sestra a Žily, nás oslovili, jestli bychom se nestali členy poroty. Už nějaký sedmý rok tedy se Zolim hodnotíme začínající zpěváky a kapely.

Vzpomenete si se kterou písničkou jste v roce 1996 do soutěže šli?
Igor: No jasně, to byla Môj kamoš. Zpívalo se tam: "Môj kamoš, môj kamoš spáva sám." Tu písničku jsme napsali sami, byla to katastrofa. Píseň o mladém neukojeném panicovi, který se snaží sundat cokoliv, co projde okolo a nedaří se mu (smích).



Text: Kateřina Nováková

---