MICHAL PROKOP: JAKO RAY

Muž mnoha zájmů a profesí, v hudební oblasti znám především jako zpěvák, pohybující se přibližně v trojúhelníku žánrů rock – soul – blues přichází po sedmnácti letech se svým zcela novým repertoárovým albem. Vznikalo půldruhého roku a jak říká sám Michal Prokop: „Ke spolupráci jsem oslovil své věrné“. Autory hudby k třinácti písním jsou Petr Skoumal, Michal Prokop, Jan Hrubý, a Luboš Andršt. Všechny texty jsou z dílny básníka Pavla Šruta. Kromě autorů hudby a skupiny Friends, se na albu podíleli hosté, jakými jsou zpěvačka Markéta Foukalová (Madfinger) či dětský pěvecký sbor Svatého Pluka z Uherského Hradiště.

LP Poprvé naposledy představí a pokřtí za doprovodu „vzkříšených“ Framus Five i na sérii čtyř dubnových koncertů v Praze, Brně, Zlíně a Plzni. Tyto koncerty se tak stanou malou generálkou před chystaným podzimním turné.



V minulých letech s vámi novináři často mluvili o přerodu zpěváka v úředníka. Znamená vydání nového alba, že se z úředníka opět stal zpěvák?
Já jsem nikdy nemluvil o tom, že jsem úředník v tom smyslu, že bych se zpívání úplně vzdal. Vždycky jsem říkal, že jsem se vzdal zpívání jako profese. A to stále platí, i když to pochopitelně fakt, že jsem teď po sedmnácti letech natočil nové album, trošku staví na hlavu. Mluvit o comebacku v pravém slova smyslu by bylo odvážné, jak vzhledem k tomu, co se dnes v hudbě děje, tak vzhledem k mému věku. Je to prostě pokus o to, abychom – jak jsme si řekli s Petrem Skoumalem – „jim“ ukázali, že to ještě umíme.

Takže to neznamená, že byste ostatní nehudební aktivity omezil?
Určitě ne. Ale je pravda, že přinejmenším rok 2006 bude hudbě věnován výrazně víc, bude víc koncertů, pro tento účel obnovím značku Framus Five a aspoň ve větších městech se pokusíme nový repertoár předvést živě.

Formou souvislého turné?
Ne. Spíš formou jarního několikanásobného koncertního křtu desky ve velkých městech, v létě se pokusíme účinkovat na několika vybraných festivalech a na podzim bychom rádi udělali větší sérii koncertů. Ale určitě to nebude tak, že bychom se vydali na šňůru, během níž bychom každý večer hráli někde jinde. To nejde ani technicky – abych mohl kapelu postavit, musím si do ní půjčit segmenty z jiných kapel svých kolegů, což je organizačně poměrně náročné. Navíc si myslím, že model dlouhých šňůr ani není příliš zdravý, ten už mám za sebou minimálně dvacet let.

Muzikanti, kteří album nahrávali, jsou titíž, se kterými jste koncertoval v posledních letech pod hlavičkou Friends a teď se přejmenují na Framus Five?
To ne. Při nahrávání té desky jsem si definitivně utvrdil pocit, že za těch pět let, co jsme spolu s kapelou Friends, byť sporadicky, hráli, se náš společný potenciál trochu vyčerpal a názory na společnou práci se dost liší. Takže koncertní Framus Five – „kapitola III.“ bude kapela jiná - postavená dílem z části Blues Bandu Luboše Andršta, služebně nejstaršího „framusáka“, prostřednictvím Honzy Koláře a Honzy Hrubého dílem z Kukulína ale taky starého Framusu, a dechy si půjčujeme od Yo Yo Bandu. Sám jste řekl, že jste album nevydal sedmnáct let.

Jste připraven na to, že vstupujete do úplně jiného prostředí na hudební scéně? Už třeba v tom smyslu, že dnes je populární hudba především byznys.
On to byl trošku byznys i tenkrát, ale samozřejmě v nesrovnatelných dimenzích. Trh byl daleko omezenější, nebyla tady žádná konkurence zvenku a domácí sice existovala, ale byla malá. Přesto si myslím, že na ty nové podmínky připraven jsem – nebo si přinejmenším uvědomuji, že vstupuji do řeky, ve které teče úplně jiná voda. Ono se to poprvé objevilo už při nahrávání, dnes se nahrává úplně jinak. A už vůbec jsem – tak, jak jsme to dříve znával – nemohl nejdřív s kapelou zkoušet a vymýšlet, pak objet pár štací a teprve třeba po půl roce jít do studia s usazenými skladbami.

Rozdíl je i politický – v těch osmdesátých letech jste patřil ke zpěvákům, kteří sice mohli hrát, ale byli vnímáni jaksi „na hraně“. Říkalo se tomu šedá zóna.
To je pravda, tuhle politizující dimenzi jsme dnes už naplnit nemohli a ani nechtěli. Přesto si myslím, že na té desce je určitá generační výpověď, i když samozřejmě v sobě nemá ten osten odporu proti režimu. V textech Pavla Šruta a snad i v mém zpívání je to názor na svět, viděný očima chlapíka, který už má něco za sebou. A možná je i v tom, že jsem si poprvé v životě dovolil natočit desku, která vůbec není stylově sjednocená a sahá od blues přes klasický bigbít šedesátých let po jazz nebo cikánskou dechovku. To je něco, o čem jsem snil po celou svojí kariéru, protože takhle postupoval Ray Charles v době, kdy jsem se s ním seznamoval, a hrozně jsem mu to záviděl. Já se o něco podobného pokusil skoro v šedesáti.



Jaká vůbec byla geneze alba?
Pamatuji se, že někdy před dvěma lety jste mi říkal, že jste zrovna dostal od Pavla Šruta pár textů a velmi opatrně jste „nevyloučil“ nové album... Ano, to bylo deset nebo dvanáct textů, z nichž řada na té desce opravdu je. Posléze Pavel dodal ještě pár dalších, protože mně se ta první série zdála až příliš zádumčivá, v jedné náladě, kterou on zřejmě během nějaké své španělské dovolené nasákl.

Texty si pak rozebrali jednotliví skladatelé...
Ano, oslovil jsem „své věrné“ – Honzu Hrubého, Luboše Andršta. Dost pomohlo, že se k tomu po letech odhodlal i Petr Skoumal – měl jsem pocit, že ho to opravdu enormně zajímá; taky těch písniček napsal nejvíc. Na vánoční koncert v Arše v roce 2004 mi Petr přinesl na cédéčku demonahrávky svých prvních tří věcí a já už měl jakž takž dodělanou svojí písničku 64, něco nabídli i kluci - Luboš s Honzou. Pak se rodily demosnímky, s nimiž jsme oslovili firmu Sony, protože mi připadalo logické nové album nabídnout tam, kde mám všechny svoje předchozí desky. No a pak už se jenom vymýšlelo, točit se začalo v říjnu, mastering proběhl koncem ledna.

Ještě bych se zastavil u Pavla Šruta. Změnila se nějak vaše spolupráce po těch letech? Sedíte spolu nad texty déle, nebo vás už zná natolik, že přesně vycítí, co a jak byste chtěl zpívat?
My jsme nad tím nikdy moc neseděli. V těch osmdesátých letech to bylo tak, že třeba „skoumalovky“ jsem dostával komplet hotové – Petr to nedělal přímo pro mě, on si to prostě sám nahrával a vznikalo hotové „zboží“, ze kterého jsem si vybíral. Pokud jde o moje věci, které jsem s Pavlem Šrutem dělal a dodnes dělám, je to pořád stejné – pokud jsem měl pocit, že je potřeba něco upravit, Pavel to prostě upraví. Když jsme například dělali Nic ve zlým, potřeboval jsem ještě jednu sloku a on ji tedy připsal. Od té doby se způsob naší komunikace nezměnil. Většinou to funguje po telefonu a občas se sejdeme v hospodě.

Připadá vám, že jste se od té minulé desky ještě něco důležitého o hudbě naučil? Nebo jste jen navázal tam, kde jste před sedmnácti lety skončil?
Navázat nejde v žádném případě. Tuhle představu jsem měl kdysi, když jsem v roce 1978 po desetileté pauze obnovoval Framus Five. Byl jsem znechucený z popíku a zdálo se mi, že stačí navázat na Město Er a hned to bude ono. Jenže to byl šeredný omyl, který se mi vymstil a stál mě další asi čtyři roky hledání. Takže jsem tentokrát věděl, že to musí být jiné, ale zároveň ne úplně jiné, protože je to určeno pro publikum, o kterém zhruba vím, co ode mě chce. Otázka stojí takhle: jsou tihle lidé ještě zvědavi na něco, co od Prokopa neznají? A když se ptáte, jestli jsem se něco naučil: asi spíš v životě než v muzice, což je snad cítit z toho, jak ty věci zpívám.

Bylo těžké se dostat zpátky do pěvecké formy?
Jednoduché to nebylo. Ale hodně mi pomohla současná nahrávací digitální technologie, která umožnila, že jsem s demosnímky mohl pracovat doma. Já jsem s tou deskou opravdu celého toho půl druhého roku žil, u všeho jsem byl, a když jsem to šel nazpívat, vlastně už jsem to uměl.

Která z písniček bude první singl?
Vedro nad Prahou. Přijde mi, že je to úplně jiná věc, než jsem dělal dřív, je dostatečně úderná, krátká a – jak mám ověřeno od různých známých – má šanci trochu vlézt do ucha. Ostatně, i můj čtyřletý vnuk si ji zpívá strašně rád.

SONY BMG, foto Ivan Prokop

www.michalprokop.cz