Michal Pavlíček: Těším se, že si odskočím k atmosférické kytaře

Jako předkapelu máš uvedeno Tritonus Priest. Co jsou zač?

Tritonus Priest jsou tři sestry, které mají takové vážno-hudební kořeny, protože studovaly konzervatoř a další hudební školy. Dělají zvláštní moderní muziku v sestavě kytara, klávesy a housle, je to něco jako Björk a podobné trendy. Zahrají pětadvacet minut téhle zajímavé hudební fúze.

A co bude následovat?
Můj koncert, který jsem poprvé zahrál před dvěma lety v Rudolfinu. Tehdy to bylo pro uzavřenou společnost a konečně se teď podařilo připravit tenhle projekt díky Vladimíru Kovářovi pro veřejnost. Se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře jsem nastudoval program složený z mých skladeb, které se objevily na albu Srdeční záležitosti ale zazní i věci, které jsme ještě nikde nehrál. Objeví se i taková zvláštní verze Stromboli.

Co říkáš svým mladým spoluhráčům?
Jedna věc je jistá. Jsou to všechno mladí muzikanti, od kterých nemůžeš ještě očekávat profesionální preciznost. Ale líbila se mi myšlenka dát jim možnost okamžitě vkročit do světa profesionální muziky a zahrát si hudbu, která jim nepřijde tak klasická nebo stará, s jakou se setkávají ve škole. Bude to pro ně jiná zkušenost a nepoznaný pocit z hudby. Myslím, že je to celkem hozená rukavice a přijde mi to až trochu punkové. Jako když vyatáhneš mladou kapelu, která není ještě tak vyhraná, ze sklepa. Oni jsou plní elánu a já doufám, že to zahrají jako před časem v Rudolfinu a uplatní svůj mladý drajv. Už jsme se také představili v Bratislavě a myslím, že je to dobře nakoplý a mohlo by to být fajn!

Moniku Načevu není asi třeba představovat, ale co tvůj další host Jan Mráček?
Mráček je famózní mladý houslista, který vyhrává různé soutěže, a u mě bude hrát první housle. Je to už hotový hráč, který mě například zaujal svým provedením Dvořákova houslového koncertu.

Teď jsi skončil turné s obnoveným Pražským výběrem. Jak se ti daří přepnout se najednou na jiný druh hudby?
Já hraju hodně koncertů s Triem, a to je vlastně takový mix Pražského výběru a projektu se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře. Někomu stačí jenom bigbít, já potřebuju mít v hudbě ještě trochu jiné plochy. Výběr je o ostrém hraní a rockové zběsilosti, a teď se těším, že si odskočím k takové atmosférické kytaře.

text: Roman Jireš