Precedens: Hlas Báry Basikové vzbuzuje emoce stejně jako před 30 lety

Samozřejmě, že většina věcí je identická. "Doba ledová je Doba ledová" jak říká Mach Šebestové. Bez takových písní jako je Dívčí válka nebo Soumrak bohů by to asi nebylo dost precedentní. Na zmíněném CD 30 let je o něco míň věcí než na koncertě, navíc se domnívám, že současná sestava kapely dává i starším věcem nečekanou energii. Po první zkoušce jsem pochopil, že tohle bude tedy pěkně ostrý revival Precedens. (smích)

Bylo těžké sladit dohromady program Basikové, Koláře a Sahary? Je to důvod, proč jsou koncerty pouze tři?
Upřímně řečeno to jednu chvíli vypadalo celkem neřešitelně. Když už jsem nad tím lámal pomyslnou hůl, tak se celé věci ujal kamarád a s velkou dávkou entuziasmu termíny Báry a Petra sladil. Myslím, že jich každý z nich nabídl asi deset a v těch třech se nakonec prolnuly. Všichni se ujišťujeme, že bychom příští rok oslavili společné jednatřicetiny, protože nás to i po těch letech baví a domníváme se, s určitou dávkou sebedůvěry i sebeironie, že to potěší pamětníky i jejich potomky.

Kdy a za jakých okolností ses vlastně poprvé setkal s Bárou Basikovou?
Na první koncert Precedens v roce 1982 přivedl můj kamarád ze střední svou mladinkou kamarádku. Že prý má průzračně čistý soprán, amortizovaný prozatím zejména v kostelním sboru, a že by to mohl být bizarní kontrast k Saharovu pěveckému "drsnění". Na příštím koncertě - parníku jazzové sekce, již Bára, v tajemné škrabošce ovívající se secesním vějířem, dokázala, že to byl skvělý nápad. Za nějakou dobu Bára celkem logicky vyšla ze zadních pozic doprovodných vokálů do přední linie sólisty a už tam bohudík zůstala. Od té doby jsme spolu natočili desítky alb, a i když jsme měli i dlouhá období odluky a různých animozit, tak pokaždé, když na koncertě nasadí první tón, mám lehké mrazení. Její hlas vzbuzuje emoce stále stejně jako před těmi třiceti lety.

Jak hodnotíš období Precedensu s Petrem Kolářem?
Já se samozřejmě těžko mohu identifikovat s tím, co dnes Petr dělá, čím se prezentuje, ale absolutně nic to neubírá na tom, že jej považuju za neuvěřitelně hlasové disponovaného zpěváka a řadu písní z našeho společného období (La, la, lá, Berlínská zeď, Nostalgie, nebo Anděl) považuji za jedny ze svých nejzdařilejších autorských kousků. V době spolupráce s Petrem bylo pikantní, že na Precedens začalo chodit čím dál víc krásných holek - s Bárou to bývaly spíše zádumčivé dvojice a temní samotáři. Jsem zvědav, v jakém poměru budou na blížících se koncertech namícháni.

Jaké jsou v současné době tvoje výtvarné aktivity?
Nedávno skončila moje výstava v Týnu nad Vltavou. Abych byl přesnější - udělal jsem si společnou výstavu s mým otcem Josefem Němcem, kterému jsme na vernisáži připili červeným vínem do nebe. Táta byl výborný malíř a jsem rád, že se o tom v Týně mohli přesvědčit i lidé, kteří jeho tvorbu vůbec neznali. Na základě ohlasů jsem se rozhodl zopakovat, rozšířenou verzi té výstavy, v květnu v pražské Nové síni. Díky velkorysosti mého kamaráda vznikl i společný katalog. Táta by měl radost! Nebo možná ji má...? Poslední roky se pro mne malování stává prioritou, takže se už těším, až skončí manévry s Precedens, a já se zavřu do ticha ateliéru. Ty dvě činnosti jsou opravdu odlišné, jak jen to v tvůrčí práci může být. Těžko bych se bez jedné z nich dlouhodobě obešel. To víš - blíženec.

text: Roman Jireš