Mandrage: Novou deskou chceme vytřít skeptikům zrak

DOSPĚLEJŠÍ MANDRAGE

Nové album Siluety, které vyšlo 8. listopadu, nazýváte sofistikovanější a dospělejší - mluvíte o posunu k etapě, která by měla být pro vaši kapelu jakousi zkouškou z dospělosti. Co stojí za tímto náhlým zvážněním?
František: Myslím, že v situaci, ve které jsme teď, je to jediný možný krok. Když jsme točili desku Moje krevní skupina, byli jsme v podstatě stále malá kapela a tak nějak jsme netušili, že nás to album vystřelí tak zásadně výš. Proto jsme se ve studiu možná spíš bavili, než abychom pracovali. Čekali jsme, že vydáme desku pro naše fans, který jsou na legrační Mandrage zvyklí a tím to zhasne. A ono nám to nevyšlo a tak nějak jsme trochu prorazili. Když jsme teď dělali na desce Siluety, tušili jsme, že na to bude čekat spousta uší, nemálo z těch uší bude skeptických a bude od nás čekat další prdění do vany. Tak jsme se rozhodli, že se pokusíme tyhle uši překvapit tím, že vezmeme hudbu i texty trochu za jiný konec, zkusíme to udělat jinak a líp než jsme byli zvyklí, abychom skeptikům trošku vytřeli zrak. Jestli se to povedlo, ukáže blízká budoucnost.

Zároveň říkáte, že koncept alba je z velké části postaven na snové noční atmosféře. Jaký význam či smysl má pro vás v obecné rovině noc jako taková?
Pepa: Moje babička říkávala: "Slušný lidi ve dne pracujou a v noci spí" a já jsem téměř celou desku napsal v noci. I třeba takoví cvrčci jsou aktivní hlavně v noci, protože mohou provádět svoji aktivitu mnohem lépe než za denního světla. Přišlo mi dobré, aby se i tato atmosféra přenesla na nahrávku. Většina koncertů se bude stejně hrát ve tmě a tento zážitek tak může být také mnohem intenzivnější. Nedostatek světla má velký vliv na chování téměř všech živočichů, což znamená, že noc je mnohem inspirativnější období dne a když si jako fanoušek hudby projedu kapely, které pro mě měly nějaký zásadní význam, pak ty černější měly vždy v sobě něco víc do sebe.

• RECENZE: Mandrage mění své silulety

Nedávno jste zveřejnili klip ke skladbě Siluety. O čem vlastně je?
Pepa: Už v několika rozhovorech jsem zmiňoval, že texty jsou psané převážně v obrazech a těžko v nich hledat jasný význam na první dobrou, což dává posluchačům mnohem širší prostor pro jejich uchopení a snažili jsme se, aby měl podobný feeling i videoklip. Takže nebude mít konkrétní příběh, spíš by měl být zajímavý vizuálem. Pracovalo na něm 6 grafiků v Londýně, tak snad se bude líbit. Jestli se to podařilo, už necháme na posouzení někoho jiného.

Tradičně máte na albu hosty-textaře. Přišlo to poprvé spontánně, nebo od začátku záměrně kořeníte cizím perem?
Pepa: Tradičně určitě ne. Na minulé desce není třeba žádný. Teď jsem oslovil Tomáše Belka, který píše pro Sto zvířat a spolupracuje i s kapelou Lucie, jestli by nám nechtěl přispět do textařského fondu, protože si ho jako textaře velmi vážím. Byl mojí nabídkou velmi nadšený a já jeho textem následně také.

Siluety producentsky obstaral Ecson Waldes, který stál i u zrodu předchozí nahrávky, sedm let spolupracujete s velkým vydavatelstvím. Probíhalo nahrávání bez větších komplikací, nebo se stále najde něco, co vás dovede zaskočit?
Pepa: Minulou desku jsme si produkovali úplně sami a u Ecsona jsme ji pouze z poloviny nahráli. Teď jsme ho plně využili i jako producenta a mně osobně velmi sedl, protože jsme stejná věková kategorie a v mnoha hudebních i osobních věcech si velmi rozumíme. A co se týče Universal Music, tak už máme za ta léta k sobě takovou důvěru, že nám zaplatí budget na studio se slovy: "Kluci, hrajte si, co z vás vyleze, pak vydáme." Oni nám plně důvěřují a do ničeho nám nemluví, což je podle mě pro určitou sortu lidí sci-fi, protože stále tady převládá nějaký mýtus, že hudební vydavatelství diktuje umělcům i to, čím si mají utírat zadek.

• VIDEO: Dospělejší Mandrage by pro tebe vyšplhali do nebe

Na letošní festivalové sezóně jste představili společný set s A Banquet, kteří vás minulý rok doprovodili na turné. Proč jste si vybrali právě tohle "futu-rollové" trio, navíc zpívající anglicky?
Pepa: Protože jsou to naši kamarádi!

Bylo to vaše první a zároveň poslední společné slovo?
Pepa: Na to nedokážu odpovědět.

VŠICHNI PROTI MANDRAGE

O létě ještě jednou - v červenci vám ukradli klávesy. Dobrali jste se jejich osudu? Kolikrát vám za zhruba dvanáct let hraní vybrali auto nebo dodávku?
František: Klávesy jsou bohužel pryč, nejspíš už asi navěky. Kdo ví, kde je jim konec. Snad někomu udělaly aspoň radost. Pokud ale vím, je to jediný neštěstí tohohle typu, co se nám za ta léta v kapele přihodilo.

Pocházíte z Plzně, zastupuje vás původně kutnohorský Wink. Proč jste nepřesídlili do Prahy, jak bývá zvykem, když interpret prorazí?
František: Zpěvák Víťa Starý v Praze žije, ale nemá to nic společného s nějakým prorážením. Občas nám o tom vypráví, takže zhruba víme, jaké to tam je: metro a tak. Navíc to máme to 30 minut po D5.

Zejména během posledního roku se v českém hudebním rybníčku ujala póza "všichni proti Mandrage". Chcete se k tomu vyjádřit?
Pepa: Slovo všichni mi přijde předimenzované, ale určitou sortu anti-fans určitě máme, protože když něco děláš tak viditelně jako my, spoustě lidem se to prostě nelíbí, to je normální. Stále věřím, že průměrně inteligentní člověk má úplně jiné starosti, než řešit Mandrage. Pokud nebudeš pouze studovat sociální stoku internetových diskuzí a občas vyrazíš třeba na nějaký koncert, nebudeš to vidět tak černě. (smích)

text: Aneta Holá