Frank Turner: Jednou jsme málem zavraždili fanouška v první řadě

Frank Turner & the Sleeping Souls

OD HARDCORU K FOLKU

Moje první otázka je trochu nostalgická. Týká se tvojí úplně první kytary. Pamatuješ si na ni?
(Smích) Ano, samozřejmě. Moje první elektrická kytara... Nevím, jestli to tady máte stejně, ale v Británii máme takový set pro začátečníky za šedesát liber. Je to v podstatě kopie Fender Strat černobílé kytary a ve výsledku děsnej krám s příšerným zvukem. Ale většina děcek v Británii takhle začíná. Dostal jsem ji k narozeninám od rodičů, když mi bylo dvanáct. Moji první akustickou kytaru jsem dostal v šestnácti, ta byla o něco lepší, i když pořád krám. Stála okolo 150 liber. Hrál jsem na ni roky a pak mi ji někdo ukradl z auta ve Finsku v roce 2006. Byl jsem strašně smutnej. Není to žádná skvělá kytara, ale byla to moje kytara.

Říkáš 2006, to už jsi nehrál s Million Dead...
Přesně, to bylo moje první sólo turné. Po rozpadu kapely jsem vyrazil na turné s akustikou. Měl jsem na ní samolepky, které jsem sehnal ve Vietnamu, na kterých stálo "Tahle kytara zabíjí pokrytce". Ta kytara byla zkrátka moje. (povzdech)

Takže, když jsi byl malý, chtěl si být sólovým umělcem nebo součástí kapely?
Určitě členem kapely. Je zvláštní, že teď dělám tenhle styl hudby. Kdybys mi před deseti lety řekla, že budu hrát folk, myslel bych si, že ti hráblo. Vyrostl jsem na punkrocku a hardcoru... drsná hudba. Když jsem byl malej, chtěl jsem hrát v Panteře, a teď hraju na akustiku.

• LIVE: Nebuď idiot. Buď jako Frank Turner

Jaký je rozdíl mezi turné se Sleeping Souls oproti Million Dead?
Můj vztah se Sleeping Souls je zvláštní. Teď je to super, ale trvalo dlouhou dobu, než jsme se sehráli. Na jednu stranu - nejsme normální skupina jako celek, celé je to můj projekt. Na druhou stranu, Sleeping Souls nejsou žádná doprovodná skupina, která jen nahrává ve studiu, nebo někdo, koho by si najala nahrávací společnost, aby se mnou hráli. Rozhodně je nechci vyměnit. Teď děláme na věcech spolu a tak mi to vyhovuje.

Spolupracujete tedy spolu jako team?
Ano, ale ze začátku to nebylo lehké. Teď to chodí tak, že já sice píšu písničky, ale na aranžích děláme dohromady. Já napíšu song pro kytaru a kapela dotvoří finální zvuk. Jsme na dobré cestě. V Million Dead jsme se většinu času chtěli navzájem povraždit. Nebyli jsme šťastní jako skupina, ani náhodou. Pamatuju si koncerty, kdy se lidi fyzicky napadali na podiu...

Frank Turner na březnovém koncertě v pražském Lucerna Music Baru

VŠICHNI PŮJDEME SEDĚT

Čím to bylo - moc silných osobností na jednom místě?
Nebyl to souboj osobností, bylo to prostě... Wau. To je vlastně dobrá otázka. Neřekl bych, že šlo o ega, nešlo o ono: "Jsem lepší než ty". Dělali jsme hodně tvrdou a agresivní hudbu. Chtěli jsme být hrozně extrémní, opravdoví, výjimeční. Chtěli jsme mít nejagresivnější show ze všech. To vlastně rozklížilo vztahy mezi náma.

A co fanoušci, taky jim od vás jedna přistála?
Ne, ti byli v pohodě. Vlastně jednou se stalo, že jsem si myslel, že Tom zabil někoho v první řadě. Byl tam nějakej opilej týpek, kterej se pořád nakláněl do podia a snažil se šahat na pedály a tak, takže ho Tom uhodil do obličeje kytarou.

To se dá pochopit...
Jo. Vzhledem k tomu, jak strašně byl ten týpek opilej, začal hrozně krvácet. Z místa, kde jsem stál já, to opravdu vypadalo jako vražda. V tu chvíli jsem si říkal: "Né! Půjdem všichni sedět!"

To by byl potom příběh! Tvoje kariéra je ale i tak velmi pestrá. Hardcorová kapela, ceremoniál olympijských her, malé kluby, obrovské festivaly jako Glastonbury či Reading. Kde se cítíš nejlíp?
Já prostě rád hraju a myslím, že lidi zbytečně moc přemýšlí nad souvislostmi. Neříkám, že to, kde se hraje, není podstatné, ale mnohem důležitější je atmosféra a muzikantství jako takové. Nedávno jsem to hodně řešil, když jsem měl v Británii svojí první tour v arénách. Hráli jsme v arénách pro 2 tisíce i 8 tisíc lidí a spoustu lidí začalo mít námitky. Já si za těmi show stojím, byly stejně dobré, možná lepší než ty v menších klubech. Takže jsem všem těm zlým jazykům říkal: "Nezáleží na tom, kde hraješ, ale jak!"

Máš nějaké vzpomínky na svou první návštěvu Česka na festivalu Mighty Sounds?
Pamatuji si, že jsme se do Česka hodně těšili. Je mi trochu trapně, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se vrátili. Taky si vzpomínám, že jsme tam potkali kluky z Crazy Arm, což jsou naši kamarádi, a že byla dost zima. A taky si pamatuju, že čeština je strašně těžká. Připomíná mi polštinu. Dneska večer budu zpívat písničku v češtině, ale bude to sakra náročný.

Festival v Readingu

ČESKÉ PIVO? PLZEŇ!

A co pivo? Slyšela jsem, že máš vlastní značku piva...
To mám! Je to jenom malá záležitost. Musím se trochu obhájit, protože nechci vypadat jako nějakej hloupej rapper, kterej má svůj parfém nebo tak. Prostě mi jednou přišel email: "Nechceš mít svoje vlastní pivo?" A já odpověděl jednoznačné ano! Jsem Angličan a rozhodně chci svoje vlastní pivo! Ten pán, co to zařizoval, mě chtěl zahrnout do procesu výroby piva a receptu. Moc toho o pivu nevím, takže mi dal dva kalíšky na ochutnání, ať si vyberu, které bude moje. Během následného celodenního ochutnávání jsem se opil a zkrátka jedno z nich vybral. Můj nejlepší kamarád a spolubydlící má bar v Londýně a já tam vždycky přijdu a řeknu: "Můžu si dát pintu mě?" a on mě vždycky pošle do háje s tím, ať si nemyslím, že to mám zadarmo jenom proto, že je moje jméno na etiketě. Z českého piva je moje oblíbené určitě Plzeň.

Loni jsi absolovoval několik koncertů s úrazem zad, jak k tomu vlastně došlo?
Problém je ve spodní část zad. Nejedná se o jednu konkrétní nehodu. Myslím, že to začalo bolet, když jsem byl v Americe. Může za to spánek v tour busu, nekonečné lety. Minulý rok to bylo nejhorší, nalétal jsem tisíce mil. V podstatě jsem byl v letadle každých pět dní. Hrál jsem pak na festivale ve Finsku a v podstatě jsem nemohl chodit. Ve výsledku jsem nemohl hrát na kytaru následujících 73 koncertů. Teď je všechno v pořádku, jen musím cvičit každý den speciální cviky, aby se to nezhoršilo. Dost nuda.

Nezákazali ti doktoři hrát?
Když jsem poprvé viděl rentgenové snímky a trpěl bolestmi, upadl jsem do deprese. Doktor mě ujišťoval, že se to spraví, ale ať si vezmu tři měsíce volno. To mi řekl týden před tříměsíční šnůrou. Namítl jsem, že nejsem žádná kancelářská krysa a zkrátka nemůžu zrušit tři měsíce svého muzikantského života, to by mě zruinovalo. Vlastně se k tomu váže vtipná historka. Vyprávěl jsem pak na koncertech, jak mi doktoři zakázali koncertovat a já jim odvětil "Jděte s tím do prdele, doktůrci!". Na na jednom koncertě v Londýně ale stál můj doktor v první řadě. Začal jsem větu jako vždycky: "Můj doktor mi zakázal hrát, ale já..." v tu chvíli jsem si všiml mého doktora v publiku a dokončil větu: "...a já mu na to řekl, že mi radí správnou věc." A celá kapela se složila smíchy.

Hodně lidí se tě ptalo na náročné nahrávání s producentem Richem Costeym. Já se tě zeptám na výsledek - jaký je rozdíl ve zvuku posledního alba v porovnání s předešlými?
Oslovil jsem Riche, protože jsem chtěl zkusit něco nového. Překvapuje mě, kolik fanoušků je proti tomu a u každé mé nové desky se rozčilují, že nezní jako ta předešlá. Vždyť to je přece účel! Chtěl jsem zkusit bohatý rockový zvuk, protože Rich spolupracoval s kapelami jako např. Muse a výsledek zní velkolepě a bombasticky. On je hodně zvláštní excentrickej týpek, což myslim jako kompliment. Přemýšlí o muzice velmi intenzivně prakticky non stop a já to na něm mám rád. Shodli jsme se na mém nápadu, že album nesmí být delší než 45 minut. Zrodilo se to ze vzpomínek na dětství, kdy jsme si nahrávali desky na 90 minutové kazety, což znamenalo 45 minut na každého interpreta, a konec alb, která byla delší než 45 minut, jsem nikdy neslyšel, protože se na kazetu zkrátka nevešla. Rich byl z toho nápadu nadšený.

Natáčení videa The Way I Tend To BeNatáčení videa The Way I Tend To Be

VÁCLAV HAVEL JE MŮJ HRDINA

Co se onoho bohatého zvuku týče, nejvíc ho slyším v písni Broken Piano. Je to zároveň velmi smutná píseň. Jak moc je pro tebe osobní?
To je vlastně moje nejoblíbenější píseň z nahrávky. Neměl bych to říkat, je to trochu jako vybírat si mezi vlastními dětmi, které z nich mám nejradši. Nechci, aby to ostatní děti věděli. (smích) Mám ji rád, protože to není napsané v mém typickém stylu. Byla pro mě výzva udělat post-rockový song. Většinou píšu chronologicky a autobiograficky, tudíž výsledek bývá na podobné téma. Tahle píseň spojuje několik věcí dohromady. Je v podstatě o tom, když se rozjasní po opravdu velké bouřce a všechno je na padrť, ale tys přežil. A otázka je - co s tím uděláme? Je to o tom, žes přišel o domov, tvoje město je zničený, tvoji přátelé nepřežili, ale ty ano. A zbytek je na tobě.

Hrál si s mnoha populárními kapelami, jako např. Flogging Molly, The Architects, Gaslight Anthem, Green Day, Biffy Clyro. Jaká spolupráce tě nejvíc bavila?
Mám jednu opravdu příšernou zkušenost, ale bohužel nemůžu jmenovat kapelu, které jsme tenkrát předskakovali. Většina z nich byla ale skvělá a přátelská. Mám-li ale jmenovat moji nejoblíbenější, jsou to určitě Dropkick Murphys. Flogging Molly jsou taky super - oni s námi hrají v Británii a my s nimi ve Státech. Co se mých předkapel týče, vybírám si je sám. Když jsme předskakovali Offspring, byl jsem z toho tak nadšený, že jsem se jich ptal, jak jim můžu jejich laskavost vrátit. Řekli mi: "Dělej to s předskokany jako my. Ber s sebou kapely, který máš rád. Žádný sračky, který ti dohodí a zaplatí nahrávací společnosti." Přesně! Mně se naštěstí stalo jen jednou, že jsem musel hrát s předkapelou, která mi byla přidělena, a měl jsem chuť je nebo sebe zastřelit.

Koho jste tedy přivezli s sebou do Prahy?
Ducking Punches, což je vlastně můj kamarád Dan, který za mě hrál na koncertech na kytaru, když jsem měl problémy se zády. Jeho hudba je skvělá a zároveň mu tímto chceme poděkovat za pomoc, kterou nám loni poskytl. Následně to jsou Andrew Jackson Jihad, které absolutně zbožňuju! Hráli jsme s nimi v Americe v roce 2011. Já jsem teď jejich nový bubeník. (smích)

Jen pro tuhle tour?
Jo, začalo to celý jako opileckej vtípek. Oni často mění obsazení kapely, tak jen tak pronesu: "Hele, já bych vám moh hrát na bicí!" Následovalo dvojité ano a doprovázím je na bicí. Vlastně jsem nadšený z toho, že jsem v Praze! Musím toho dnes hodně prozkoumat, od Václava Havla až po Kafku. Jak, že se to vyslovuje? Sakra. Já mu celej život řikám "Vaklav". A to jsem četl jeho spisy a je to můj hrdina. Jdu na to!

text: Alena Bílková, foto: archiv Franka Turnera, Vojta Florian