Ondřej Brzobohatý: Na hudbu mám stejná kritéria jako na ženy

Ondřej Brzobohatý

Kdy tě napadlo natočit sólovku?
V době, kdy jsem hrál s Bůhví, jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší hrát sám za sebe. V kapele jsme byli dva zpěváci. Neměl jsem pocit, že bych byl upozaděný, spíš jsem si říkal, jestli neberu prostor tomu druhému. Nebylo to mezi námi vyrovnané jako třeba v Beatles mezi Johnem Lennonem a Paulem McCartneym. Tehdy mě napadlo, že by bylo fajn mít svoji vlastní kapelu. Od té doby jsem se věnoval mnoha jiným činnostem a až teď nastala ta správná konstelace.

Co se vlastně stalo s Bůhví?
Mám pocit, že hrajou na Portách, vrátili se do svých začátků, k folku. Už to není můj šálek kávy, ale přeju jim úspěch.

Své debutové album jsi nazval Identity. Jaká je tvýma vlastníma očima tvá identita? Kdo je Ondřej Brzobohatý?
Ondřej Brzobohatý je poměrně ambiciózní a spravedlivý člověk, který se snaží neubližovat jiným ani sám sobě. To je všechno, co bych k tomu řekl. (smích)

• FOTOREPORT: Ondřej Brzobohatý pokřtil v Lucerna Music Baru svoji sólovku. Přihlížel plný sál i Táňa Kuchařová

Viděl jsem krátký shot, kde na Náplavce hraješ na piano. Když jdeš po městě kolem piana, nemáš chuť zasednout a něco si zahrát?
Mám. Ale většinou se to stává, když jsem v podnapilém stavu. Když mám trochu připito, tak mám jednak pocit, že jsem Herbie Hancock a že mi to hrozně moc jde a taky si mylně myslím, že to lidi kolem zajímá. Občas se to zkrátka stane. Občas v Praze chodím kolem jedné restaurace, kde mají piano, a někdy k němu sednu a začnu hrát třeba argentinské tango nebo salsu. Lidi se vždycky diví, kdo to byl a co tam chtěl. Číšníci už mě tam znají, občas i ztlumí rádio, když hraju. Za střízliva nerad takhle exhibuju.

Nahrávku nazýváš "Autorské album bez žánrových škatulek". Nebude to pro tvé posluchače trochu matoucí, příliš neurčité?
Je pravda, že žánrově je to neuchopitelné album. Každý ale potřebuje něco zařazovat, házet všechno do škatulek. Já mám rád jakoukoliv muziku přes folk, pop, soul, a klasiku. O žánry nejde, tím spíš mezi tou směsicí dnešních hybridních žánrů. Hudba je jen dobrá nebo špatná.

Jaká je pro tebe špatná hudba?
Taková, která je moc vlezlá a vtíravá. Ta, která útočí hned na první dobrou v stylu "budu se ti líbit hned." Nebo taková, která je nepromyšlená, ukřičená, hysterická. To je stejné jako u ženské. (smích) Na hudbu mám stejná kritéria jako na ženy. Musí být sofistikovaná.

Tvůj klip And the Oscar Goes To režíroval Vojta Kotek. Jak jsi na něj narazil? Znáte se s dřívějška?
S Koťasem se známe dlouho. Máme stejné pojetí vkusu i stejný humor. Věděl jsem, že to udělá dobře.

Českými médii před nedávnem otřásla tragická událost, za níž mnozí obviňují bulvár. Jaká je tvá vlastní zkušenost s bulvárem?
Já bulvár svým způsobem respektuju. Samozřejmě mi často leze krkem, když je zbytečně invektivní a když se tam objevují věci, které jsou úplně smyšlené. Bulvár byl, je a bude. Je to současná náhražka návsi, pavlači. Osobně s bulvárními médii nijak výrazně nekomunikuju. Fotky v plavkách z dovolené nikam rozhodně neposílám.

Snad si můžu dovolit osobní otázku. V jakých souvislostech si nejčastěji vzpomeneš na svého tátu?
Vzpomínám na něj dost často. Hlavně ve chvílích, kdy si z něčeho dělám legraci a je to zrovna druh humoru, jaký měl táta rád. Celý život, který jsem s ním prožil, byl plný humoru, legrace a příjemných událostí. Já ani nejsem typ člověka, kterej by se brodil v trýzni a žalu. Samozřejmě mi chybí, ale nebudu kvůli tomu každý den vstávat s depresí. Asi je to úsměvný, ale občas mám pocit, že tady táta pořád je. Někdy se mi stane, že mám chuť mu třeba zavolat. Během svého života mi stačil všechno říct a předat mi vše důležité o životě. Vím, že by ho štvalo, kdybych tady kňoural.

Mám tu pár otázek od fanoušků. Plánuješ nějakou spolupráci s Vojtou Dykem? (Mája Bábalová)
Vojtovi jsem dokonce napsal písničku pro B-Side Band. Jen jsem zatím neměl čas mu ji dát. Bavili jsme se o tom, takže další spolupráci se nebráním. Kolem června budu mít trochu času, takže se k tomu snad dostaneme. Doufám, že to vyjde.

Koho ty osobně považuješ za nejlepšího českého zpěváka?
To je těžký! (dlouho přemýšlí)

Nebo mi řekni, koho si na české scéně nejvíc vážíš.
To je něco jiného. Vážím si hrozně moc lidí. Vážím si Karla Gotta jako zpěváka i jako osobnosti. Dál je mi hodně blízký přístup ke zpěvu a interpretaci Matěje Rupperta. Matěj opravdu zpívá krásně a brilantně. Pak Ondra Ruml, který má jako jeden z mála swingový feeling v rámci bigbandu.

• VIDEO: Ondřej Brzobohatý si stěžuje na rozmařilou Terezu Voříškovou
  

Co tě v tvojí práci nejvíc motivuje? (Maru Hafijčuková)
Pořád mě to baví. To je největší motor a motivátor. Kdykoliv něco dokončím, mám z toho hroznou radost. A ta radost, nehledě na úspěch nebo neúspěch, mě motivuje dál.

Mezi otázkami se objevil i komentář ve znění "To je takovej kus." Chceš k tomu něco říct?
Přečet sis to pořádně? Nebylo tam: "To je kus vola"? (smích)

Kdepak. Mimochodem informaci na našem facebookovém kanále o tom, že s tebou budeme dělat rozhovor, lajkovaly jen holky. Asi bys lhal, kdybys tvrdil, že tě to překvapuje, nemám pravdu?
Nepřekvapuje. Genetická výbava spočívá v tom, že jsem do vínku dostal předpoklady pro to, aby můj vzhled částečně bavil opačné pohlaví. To mě samozřejmě těší a kdybych tvrdil, že ne, byl bych pokrytec. Na druhou stranu dokážu mít s veškerou chlapskou ješitností, kterou samozřejmě mám, rozum a zdravej přístup, abych se z toho nezbláznil. Zájem holek je milej, vážím si ho a těší mě. Je to pořád lepší varianta, než kdyby říkali, co je to za odporného slizouna.

text: Petr Adámek, foto: Jitka Říhová