Blood Red Shoes interview: A jiné kapely se na fotkách usmívají?

Blood Red Shoes

Po třech albech produkovaných Mikem Crosseym jste si svoji poslední nahrávku udělali od začátku do konce sami. Došli jste k závěru, že už nepotřebujete dohled zvenčí?
Nebylo to o tom, že bychom nepotřebovali pomoc někoho třetího, ani o tom, že bychom se nepohodli s Mikem. Během nahrávání tří desek jsme se od něj hodně naučili. Nebyli jsme si jistí, jestli někoho oslovíme, až do chvíle, kdy jsme přijeli do Berlína a nahráli tam pár písniček. Zjistili jsme, že to zvládneme sami. Výsledek zní dobře. Neznamená to ale, že už producenta nikdy nevyužijeme. Byl to prostě experiment.

Co je na téhle zkušenosti nejcennější?
Po nějakém čase je pro každou kapelu dobré zkusit produkovat nahrávku samostatně. Jenom tak poznáš, jak vlastně chceš, aby tvoje muzika zněla. Když jsme nahrávali předchozí tři desky, tak jsme se museli kvůli Mikeově vzdát hodně myšlenek a nápadů z předem vytvořených demoverzí. Nebyli jsme tolik spontánní a ztratili jsme kus sebe. To se teď nestalo. To album nás víc vystihuje, tohle jsme víc my.

• FOTOREPORT: Blood Red Shoes se po dvou letech vrátili do Prahy. I s novým albem

Co další nahrávka, uděláte si ji opět sami?
V tuhle chvíli nepřemýšlíme o tom, koho oslovíme, zatím řešíme skládání nových písniček. Možná bychom mohli oslovit někoho mimo rockovou scénu. To by byl zajímavý experiment. Určitě můžu říct, že bude znít jinak. Nechceme se opakovat.

Album jste natáčeli v Berlíně. Proč právě Berlín?
Všechny tři předchozí desky jsme nahrávali doma v Británii, takže jsme tentokrát chtěli zkusit nové místo. Vždycky jsme chtěli natáčet v Americe, ale to si nemůžeme finančně dovolit. Takže jsme si vytipovali tři evropská města: Paříž, Brusel a Berlín. A první místo, kde jsme našli vyhovující podmínky, byl Berlín. Předtím jsme v Berlíně a celkově Německu hráli mnohokrát a dobře ho známe. Celkově je Berlín vzrušující místo pro natočení desky.

Jak vypadal váš běžný den. V osm jste vstali...
(skočí do řeči) Spíš kolem jedné. (smích) S natáčením jsme začali v březnu loňského roku, kdy byla v Berlíně velká zima a hodně sněžilo. Pak jsme na měsíc vypadli a vrátili se zase na léto. Během léta jsme trávili hodně času venku a do studia se vraceli až odpoledne a večer. Občas jsme nahrávali až do rána a občas jsme přišli do studia a neudělali jsme vůbec nic. Nemáme rádi rutinu.

Ovlivnila atmosféra města samotné nahrávání?
Hodně lidí se nás ptalo, jestli jsme si užili berlínskou klubovou scénu, ale pařit jsme moc nechodili. Spíš jsme si koupili nějaký pití do studia. Sem tam jsme zašli do muzea nebo galerie.

• LIVE: Blood Red Shoes by chtěli být někým jiným. Naštěstí nejsou

Rád bych se zaměřil na první singl, skladbu An animal, kde zpíváte: "Yeh I'm an animal that can't be controlled." Opravdu se takto cítíte? Spíš bych čekal, že se po třech natočených deskách trochu uklidníte, usadíte...
K téhle skladbě jsem napsala hudbu, ale slova jsou od Stevea, to by ses musel zeptat jeho. Nemyslím si ale, že bychom se nějak usadili. Stále je to o životě na turné, což prostě není běžný nebo normální způsob života. A když zrovna nejsme na tour, motáme se většinu času kolem kapely, což nás stejně odvádí od normálního života. Podle mě je to s tím vyklidněním spíš naopak. Čím déle hrajeme, tím divnější je sedět doma.

Lauro, ty jsi vytvořila design obalu u prvních třech nahrávek. Co poslední grafika, taky tvoje práce?
Tentokrát ne. Požádala jsem člověka blízkého naší kapele, aby to nakreslil. Jelikož jsme se poprvé starali o všechno kolem celého nahrávání, neměla jsem čas. A jsem ráda, že se toho chopil někdo jiný, výsledek se mi líbí víc moje předešlé práce. Jsem k sobě moc kritická. (smích) Myslím, že cover desky je hodně důležitý. Sama si občas koupím nové album jen na základě předního obalu a občas takhle narazím na skvělou kapelu.

Budu trochu osobní. Jaký je váš vztah se Stevenem? Jste čistě hudební parťáci, nebo blízcí přátelé, kteří spolu i doma rádi zajdou na pivo?
Jsme hodně blízcí přátelé a většinu věcí děláme spolu. Když zrovna nejsme na turné nebo nezkoušíme, tak spolu pochopitelně trávíme méně času, ale i tak občas na to pivo zajdeme. Teda spíš na víno, pivo nepijeme.

V kapele jste dva. Jak probíhá rozhodovací proces? Kdo má poslední slovo?
Co se psaní hudby týče, máme to půl napůl. Stejně tak rozhodování o důležitých věcech - nehrajeme každý sám na sebe. Ale poslední slovo má Steve. Stará se i o obchodní záležitosti kolem kapely. Na to já nejsem.

Zdá se mi to, nebo se na promo fotkách nerada směješ?
Ale ano, usmívám se. (smích) Možná ne na fotkách. Ale to přece nedělá většina kapel, nebo ano?

Asi máš pravdu. Ale mám pocit, že ty se tváříš hodně vážně i naživo během show.
To, že se usmívám jen občas, ale neznamená, že bych byla nešťastná. Ten společenský a vstřícný v naší kapele je Steven. Jsme hodně odlišné charaktery.

Blood Red Shoes v Lucerna Music Baru (2014)

V začátcích byli Blood Red Shoes srovnáváni s White Stripes. Stále to slýcháte?
Už ani ne. Myslím, že jsme dokázali potvrdit naši osobitost a už nás k nikomu nepřirovnávají. Po prvních dvou albech se to dělo, teď už ne. Na druhou stranu si uvědomuju, že zníme jako hodně jiných kapel a hodně kapel zní jako my.

Máš nějaké oblíbené kapely, které hrají také jako duo?
Mám rád The Kills, ale neznamená to, že bychom se jimi inspirovali, když jsme zakládali kapelu. To, že jsme taky dva, muž a žena, je jen náhoda. Mám ráda hodně rockové muziky a většinou jsou to větší kapely.

Oba se Stevenem máte rádi Pixies nebo Fugazi. Co dál?
Mám ráda třeba The Black Angels, Tame Impala, Black Rebel Motorcycle Club, Queens of the Stone Age. Tohle bys teď našel u mě v mp3ce.

text: Petr Adámek, foto: Vojta Florian, FB kapely