Boris Carloff: Vadí mi, že se naši muzikanti nesnaží prosadit venku

Boris Carloff v klipu The Days Go By

Na začátek jedno nehudební téma. Uplynulý víkend se konaly senátní a komunální volby. Co si ty osobně myslíš o propojení hudby a politiky?
Muzikanti, kteří se angažují v politice, fungují, podle mě, trochu jako "užiteční blbci". Je asi dobré proti něčemu protestovat a upozorňovat na problémy, ale angažovat se za někoho ze současných politiků v současné společnosti mi přijde úplně mimo umění a v kontextu k minulému režimu poněkud dvojsečné. Celkově si myslím, že jednotlivec toho dokáže hrozně málo ovlivnit. Hlavně proto, že se veze na vlně, kterou určují média a sociální sítě, a rozhoduje se podle toho, co říkají druzí a ne podle skutečných informací, ke kterým je stejně těžké se dostat.

Volil jsi?
Občas volit chodím, občas ne. Tentokrát jsem nebyl. Hlavně proto, že mám trvalé bydliště v Praze teprve tři roky a nikoho z kandidujících neznám. Ani to co je za ním. Podle stran nevolím.

Pojďme k hudbě. Zatímco na své první desce jsi pracoval mnoho let, aktuální novinku jsi měl hotovou za dva roky. Opadla z tebe po dobrém přijetí debutu nervozita a rozvázala ti ruce?
Tak trochu. Před vydáním debutu jsem pochyboval o smyslu své tvorby. Jestli bude kohokoliv zajímat, jestli si najde fanoušky, jestli moje práce bude mít zkrátka smysl. Taková nedůvěra v posluchače. Úspěch mě nakopl a přesvědčil, že to, co dělám, smysl má.

Morphosis jsi nahrával z větší části na Islandu. Proč zrovna tam?
První album jsem dělal od začátku do konce sám. A bylo toho na mě moc. Celé jsem to vymyslel, napsal texty, udělal aranže, nahrál si to, smíchal. Neměl jsem absolutně žádný odstup. Bylo to až tak velké břímě, že jsem u nové desky potřeboval pohled zvenčí.

Tomu rozumím, ale co tě zavedlo zrovna na Island?
V Česku jsou asi jen dva lidi, s nimiž bych si dokázal spolupráci představit: Honza Muchow a Matouš Godík. Nakonec jsem se ale rozhodl oslovit někoho ze zahraničí. Ze severu. Chtěl jsem něco jiného než anglo-americkou scénu, které je tady až přespříliš. Zkoušel jsem např. Sohna, ale ten neměl čas. Pak jsem objevil dva Islanďany: Valgeira Sigurðssona, který dělal třeba věci pro Björk, Sigur Rós, Damona Albarna nebo Coco Rosie, a Barði Jóhannssona. Oba z nich dělají i vážnou hudbu, takže se neorientují pouze v tom, co zrovna frčí v klubech. Mají přesah. Nakonec jsem si vybral Barðiho.

Boris Carloff s cenou Apollo (2012)

A spokojenost?
Naprostá. Ze začátku jsem měl trochu obavu, abych nevyhodil několik tisíc euro za práci, kterou bych si zvládnul udělat sám. Ale vše probíhalo skvěle. Trochu stres nastal až ve finální fázi. Dvě poslední skladby jsem od něj dostal až den před masteringem. Takže jsem večer sednul, přes noc jsem to musel smíchat a ráno jsem to poslal na finální mastering.

Jak se atmosféra severské země promítla do nálady desky?
Zásadně. Když jsem přijel na Island, tak jsme kompletně všechny věci, které jsem měl připravené, přetočili přes analogové synťáky. Některé skladby se i přezpívaly. Přetočilo se tak 60% materiálu. Základní příprava probíhala předtím v Chorvatsku. Když dělám svoji muziku, potřebuju vypadnout z Prahy, vypínám telefon... Zároveň jsem se v Chorvatsku i trochu aklimatizoval, protože tam skoro celou dobu pršelo a byla zima. Bylo okolo 13 stupňů. Většinu materiálu na desku jsem dal dohromady právě tam.

Co sis z Islandu kromě nového alba přivezl?
Jsem fascinovaný tím, jak takhle malý národ dokáže vyprodukovat tolik muzikantů, kteří se navzájem podporují a váží si sami sebe. U nás je to naopak. Jeden něco vyhraje, nebo je úspěšný a druzí mu většinou závidí nebo ho pomlouvají. Islanďani se snaží něco dokázat ve světě. U nás to tak není. Přijde mi, že muzikanti rezignovali. Chtějí být úspěšní u nás, ale tím ty ambice končí.

• ROCKBLOG: Boris Carloff - Útěk na Island

Islandská hudba je na poslech poměrně chladná. Jsou takoví i místní lidé?
Islanďané jsou strašně příjemní. Ale s tou hudbou to tak je. Způsobuje to málo světla. To je strašně zásadní faktor. Třeba v Norsku je největší procento sebevražd v celé Evropě, zároveň největší procento alkoholiků v Evropě. Víš, proč je v severských zemích prohibice, proč je tam strašně drahý alkohol? Protože by se uchlastali. Když je od října do dubna šero, s psychikou to dělá své. Celkově nemají na Islandu úplně snadný život. Je tam strašně draho. Šel jsem si koupit rajčata a kilo vyšlo na naše peníze na tři stovky. A malá pizza u Turka mě stála pětistovku.

A co vlastně místní gastronomie?
Beraní hlava, z které vydlabáváš mozek. Nebo žralok, kterého na měsíc zahrabou do písku a pak konzumují. Smrdí to strašně! Pro místní je to ale lahůdka. Celkově ale asi žijou strašně nezdravě: pořád Coca-Cola a hamburgery. A přitom se kupodivu dožívají největšího věku z celé Evropy.

Zpátky k Morphosis. Jak vidíš vlastní posun oproti předchozí desce?
Řekl bych, že novinka je vykrystalizovanější, pospolitější, věci se vzájemně neruší. Dřív jsem se - asi nevědomky - snažil ukázat co nejvíc z toho, co umím. Tohle album je jednodušší, pro posluchače přijatelnější a podle mě jsou na něm i lepší písničky. Lidi, kterým jsem to dal poslechnout, ve většině případů tvrdí, že je ta nahrávka lepší než předchozí.

Po několika posleších bych za sebe řekl, že je o dost tanečnější.
To určitě! Je to vlastně takový post-pop, post taneční hudba.

Souvisí fakt, že Morphosis není oproti The Escapist tak vážné album, i s tvým osobním nastavením?
Myslím, že ano. Na první desce jsem se vyrovnával s osobními věcmi, které se děly. Úmrtí v rodině. Tahle je více zasněná, o ubíhání a relativitě času. O tom je první singl The Days Goes By, ale je to i leitmotiv celého alba.

• Boris Carloff interview: Úspěšná hudba už z principu nemůže být chytrá

Zároveň mě hodně zaujalo, jak moc odlišně teď zní tvůj zpěv.
To jsem rád, že to říkáš. Hodně jsem na zpěvu pracoval, chodil na soukromé hodiny. Zároveň jsem bral jsem online kurzy zpěvu na Berklee College. Na skypu máš učitelku, která ti říká, co děláš blbě. Myslím, že zpívám o dost jinak než na první desce a zároveň se mi i trochu změnila barva.

Taky bych řekl. Třeba v poslední skladbě slyším Cher. Ale pojďme dál. Produkce. Jaký je Boris Carloff producent?
Myslím, že jsem především nápaditej. Většina kapel, s kterými jsem dělal, to asi zná: Zamyslím se a řeknu: "Mě napadla taková blbost..." A většinou to funguje.

Takže do práce kapel hodně zasahuješ?
Jak u koho. Jinak jednám s někým, kdo za mnou přijde s jasně daným konceptem. A jinak s někým, kdo přijde, nic moc neví, ale rád by zněl tak nebo tak. Záleží na tom, jestli těm kapelám s jasnou představou jen hlídáš chyby nebo jestli jsi přímo součástí té tvorby. Na některé věci jsem ve studiu skoro nesáhl, jiné jsou v podstatě moje práce. Ve finále ale posluchač nepozná, kdo za čím stojí.

Jak se z pozice producenta plošně díváš na českou hudbu?
To je hrozně těžká otázka. Je tu spousta věcí pro majoritu. Třeba Kabát. Pak je tu druhá polovina spektra, která se snaží dělat věci více umělecky. Obojí má svoje místo. Jak už jsem zmínil, vadí mi hlavně to, že se naši umělci už vůbec nesnaží prosadit venku. A pokud se snaží, nebo to alespoň proklamují, je jim to bráno za zlé... To je typické čecháčkovství.

Nahrávku pokřtíš 17. října v La Loca, poté je na programu několik dalších měst po republice. Nemáš strach, že tvoje tvorba, která není na poslech jednoduchá, si mimo velká města bude hledat publikum jen těžce?
To nevím, takhle nad tím nepřemýšlím. Kdybych dělal muziku s tím, aby se primárně líbila publiku, bude to práce a ne umění. Mně jde v první řadě o to, aby se líbila mně samotnému. Takže když lidi nepřijdou na koncert, užijeme si ho tak jako tak. Koncert v La Loca bude vlastně úplně prvním koncertem s novým programem. Možná tam budou nějaké chyby, ale bereme to hlavně jako oslavu.

Nastiň, jak budou chystané koncerty vypadat.
Naživo už nebudeme znít tolik temně. Celá prezentace bude víc taneční - lidi budou možná překvapený, jak moc. A samozřejmě chystáme nějaké videoprojekce.

Na závěr opět odbočíme. Studoval jsi literární kritiku. Věnoval ses tomu vůbec někdy?
(smích) Ne. Jediné místo, kde bych s tím býval byl mohl pracovat, by byl asi Ústav pro český jazyk a literaturu při Akademii věd. Čekat až se tam uvolní nějaké místo... Mě ta škola bavila, ale pro další uplatnění je tenhle obor úplně k ničemu. Moje diplomka třeba začínala slovy "Jak blízko je slovo odborné slovu odporné" Takže se tomu ani v budoucnu určitě věnovat nebudu. (smích)

text: Petr Adámek, foto: archiv Borise Carloffa, David Karas

Rozhovor natočen na diktafon Sony ICD-TX50