Justin Lavash interview: Lidé ztratili svůj cíl

Aktuální deska Justina Lavashe nese název Changing of Tides

Na nové desce Changing of Tides můžeme slyšet folk, blues, rock i jazz. Co je příčinou této nejednotnosti?
Myslím si, že album je více o písničkách jako takových. Jsem člověk, který rád poslouchá různé styly hudby. Mám rád, když to hraje, když je to znělé. Také je to kvůli změnám v mém životě a odlišným perspektivám. Myslím si, že jsem schopný zvládnout různé styly.

Přemýšlel jste o nějakém experimentu mimo tyto styly?
Třeba Fox and Hounds nebo Storm Approaches jsou experimenty, protože to je něco mezi mississippi blues a něčím dalším. Nemůžu říct, že by to byly typické bluesové písničky. V dalších věcech je pak třeba ten jazz, ale v případě folku opět nemůžu říct, že by třeba If You Weren't My Friend byla typickým folkem, protože styl je folkový, ale jsou tam efekty a různé vlivy. Přesahuje to dál.

Je tam nějaký základní společný kořen?
Myslím, že ano. Uvědomuji si, že stárnu, nedávno jsem byl nemocný, takže tam je obraz života, smrti, přátelství a lásky. To jsou hlavní témata.

Inspirujete se někde nebo byste mohl už říci, že máte svůj vlastní rukopis?
Já se inspiruji pořád. Je úplně skvělé, že existuje internet, protože je možné poslouchat novou hudbu celý den. Hodně mě inspirují i muzikanti kolem mě, jako třeba David na bicí, který má zase své vlivy. Stejně tak producent desky Ian Kelosky, Beata, nebo Lenka. A to je zajímavé, protože když mám nápad na nějakou písničku, tak je to jen nápad. Vždycky mám v hlavě, kdo by na té písničce měl být.

Nové album prý vychází z nějaké vaší frustrace. Čím je způsobena?
Já jsem stále nemocný. Mám problém se slinivkou jako typický bluesman. (smích) To znamená, že už moc nemůžu chodit ven, nemůžu do hospody, nemůžu chlastat dobré české pivo. To je frustrace. K tomu navíc stárnu, to mě také frustruje.

Někde jste uvedl, že je to i z politické situace ve světě.
To je pravda. Především z toho, co se děje v Anglii. Je tam hodně extrémismus. A teď nemluvím jen o islámském extrémismu. Je to i fašistický extrémismu, který začíná být populární. Já na to koukám z dálky a to mě také trochu frustruje. Já jsem sice doma tady, ale přesto jsem stále Angličan, který kouká na svou zemi a není moc šťastný, co se tam děje.

Myslíte, že nás čeká v tomhle lepší budoucnost?
Myslím, že by bylo lepší, kdyby lidé spolu komunikovali více než dnes. Chybí nám komunikace a také cíl. Myslím, že lidé svůj cíl trochu ztratili.

• Lenka Dusilová interview: Anděla mám na přebalovacím pultu

A může to podle vás nějak vaše hudba změnit?
Podle mě je hudba především zábava. Já nemohu říct, že bych byl politický muzikant, ačkoliv je to časté téma. Myslím si, že hudba může trochu změnit názory. Můžeme říct, že třeba Plastic People of the Universe trochu názory změnili a byli oficiálním důvodem pro Chartu 77 například. Hudba to může říct, ale nemůže úplně vést.

Sám jste řekl, že jste frustrován ze stáří. Odráží se to třeba na tvorbě?
Naopak. Nyní je pro mě jednodušší říct, co chci. Mám více techniky, mám lepší přehled v hudbě a lepší přístup k ní. Více mi chybí ta energie než inspirace.

Na nové desce máte mnoho hostů. Proč padla volba právě na tyto jednotlivce?
S Davidem Landštofem jsem natáčel už své druhé album a on je opravdu skvělý bubeník. On ty písničky slyší. Dalším hostem je třeba Lenka Dusilová, se kterou mám opravdu dobrý vztah a myslím, že naše dva hlasy spolu dobře fungují. Beáta Hlavenková je zase skvělá pianistka. Také tam je Dan Reed, kamarád, který bydlí v Praze a je to skvělý zpěvák. Líbí se mi jeho písničky, které mají zajímavá politická témata. Jerry Sallis je zase výborný basista s kterým spolupracuji už asi pět let. Jonáše Krejčího jsem zase potkal loni v Praze. Je to čelista vídeňského komorního orchestru, kde hraje klasickou hudbu, a to mě zaujalo. Ti lidé jsou kamarádi a už s nimi mám zkušenosti. Jak jsem říkal, když jsem psal ty písničky, říkal jsem si, že sem by se hodila Beáta a tam zase Jonáš, tak jsem je poprosil a oni měli čas jít se mnou do studia.

Spolupracujete vy na jejich projektech?
Občas spolupracuji s Lenkou Dusilovou, někdy zase s Beátou. David Landštof hraje s Radúzou, s kterou jsem nazpíval jednu písničku z jejich nového alba. Také producent Ian Kelosky je můj velký kamarád a je to zakladatel kapely Lo Dost. Občas s ním něco dělám, protože je nejen dobrý producent, ale i dobrý muzikant.

Máte ještě nějaké jiné své projekty?
Nemám, protože já stále koncertuji. Z 90% hraju sám. Ale mám nějaké plány právě s Davidem a Pepou Štěpánkem. Pepa je další člověk, který je na mé desce a já to neříkám opravdu o každém, ale Pepa je fakt výborný kytarista. S ním je radost pracovat. Po křtu desky máme koncert v Jazz Docku a myslím, že budeme mít spolu i nějaké další koncerty.

Zmínil jste se o křtu. Jak bude vypadat?
Křest je 26. května v NoD. O dekoraci a vizualitě stále přemýšlíme, ale spolu se mnou tam budou hrát David Landštof, Pepa Štěpánek, Jerry Sallis, Beáta a Dan Reed. Na to se moc těším.

• FOTOREPORT: Lenka Dusilová s Baromantikou pokřtili nové album za asistence Davida Kollera i Justina Lavashe

Co je pro vás u té písničky nejdůležitější? Kdy jste s ní opravdu spokojený?
Když má písnička příběh. Text musí být dobrý, ale zároveň musí být určitá vyrovnanost mezi textem a melodií. Musí to stále někam vést. Nejsem moc na písničky, které jsou stále dokola. Proto moc nemusím žánry jako dance a pop. Například Bob Dylan není skvělý muzikant, ale je to skvělý zpěvák a jeho texty mají příběh a mají pohyb. A o to se snažím také - aby to nebyla jen prázdná slova.

Jaké bylo samotné nahrávání?
Dlouhé, protože jsme s Ianem začali v listopadu a letos jsme přidali bicí a podobně, takže jsem na tom dělal celkem asi čtyři měsíce, což je pro mě dlouhá doba. Raději bych udělal jednu písničku týdně, než být tři týdny v kuse zavřený ve studiu. Studio pro mě není moc příjemný prostor.

Jako muzikant jste poměrně zcestovalý. Jaký máte pohled na tuzemskou scénu?
Podle mě tu jsou skvělé věci, ačkoliv je to malá země. Mám rád to, co dělají Lenka nebo David s Radůzou například. Talent tady určitě je. Opět říkám, že Pepa Štěpánek je výborný kytarista, který by se podle mě uplatnil jak v Anglii, tak i v Americe. Úroveň tu je, ale všímám si, že některé věci, hlavně popové, by nefungovaly v Anglii. To však neznamená, že jsou špatné. U některých hudebníků je opravdu škoda, že nejsou v cizině populárnější.

A čím myslíte, že je to způsobené?
To je zajímavé, já nevím. Ale asi je to jazykem. Třeba v Anglii nejsou moc tolerantní vůči neanglickým textům. Také to může být způsobené nedostatkem financí. Není jednoduché mít úspěšnou kapelu. Potřebuješ talent, čas a ještě spoustu peněz. Myslím, že třeba Lake Malawi mají talent a úroveň.

Když si noví muzikanti vybírají, jestli budou zpívat česky nebo anglicky, tak byste jim doporučil co?
Obojí, protože proč ne. Ale když už to je anglicky, tak to musí být v dobré angličtině.

Jsou ty poměry všude stejné?
Já myslím, že jo, protože jsem byl ve Francii a tam mají mladé kapely zase problém, že všechny chtějí zpívat anglicky, zatímco ta moje generace tam zpívá výhradně francouzsky. Ale třeba švédské a norské kapely mají opravdový talent na to zpívat anglicky. Ať už je to ABBA, Roxette nebo další. Také Holanďané s tím nemají problém. Ale Francouzi mají stejný problém jako Češi.

text: Jan Mareš, foto: Jiří Šťarha