Poletíme? interview: Náš styl je chlupatost. Nebo Brno

Vydáno 22.06.2015 | autor: redakce

Kapela Poletíme? se začíná posouvat do stále většího povědomí domácích posluchačů, a to především díky svým humorným skladbám, které dokáží pojmout i smutné věci s nadsázkou. Jak takové písně vznikají a co je vlastně hlavní filozofií téhle brněnské party, prozradil zpěvák a lídr kapely Rudolf Brančovský.

Poletíme? interview: Náš styl je chlupatost. Nebo Brno Poletíme? interview: Náš styl je chlupatost. Nebo Brno


Poletime foto Taka-Tuka-1Mozkem kapely Poletíme? je Rudolf Brančovský (uprostřed)


Dal by se váš styl označit nějakým jednotným pojmem?

Záleží asi na tom, kdo se ptá. Ono to totiž jde i nejde. Náš houslista Vojta jednou do nějakého rozhovoru řekl, že hrajeme chlupatě. Náš styl je tedy pravděpodobně chlupatost. Chlupatá forma řeči, kterou na lidi mluvíme. Možná by se náš styl taky mohl jmenovat Brno, ale ne Brno podle toho všeho, co Brno proslavilo. Ne tedy brněnská alternativa, ne žít Brno, ne Brno intelektuální, ne Brno buranské, ale Brno to moje - naše.

Hrajete country, jazz, punk, swing až po šansón. Co z toho vás baví nejvíc?
Koncerty na festivalu mají v průměru 50 minut a v klubu dvě a půl hodiny. To je spousta času prožít cokoliv a byla by škoda se omezovat na jeden určitý styl. Máme písničky takové a makové, hrajeme je za sebou, jak se nám zlíbí. Takže nás baví všechny naše styly, protože je také hrajeme po svém.


Už za sebou máte country album, teď šansón album. Přemýšleli jste o nějakém dalším stylu pro desku novou?

No, nebylo to country, ale kántry, tedy naše pojetí tohoto stylu. Takto byla koncipovaná třetí deska pojmenovaná Kroskántry, která vyšla u vydavatelství Indies. Ten šansón nebyl také šansón, ale Turbošansón. Tedy opět naše pojetí, které uslyšíte na stejnojmenné desce, v pořadí již čtvrté, která vyšla u vydavatelství Supraphon. Jak říkám v rozhovorech stále dokola, písnička si sama řekne o to, jak ji zahrát. Na další desku tedy neplánujemenějaký konkrétní styl, ale opět naše písničky zachycené v takovém rozpoložení, v jakém Poletíme? zrovna budou.

Už nějaké nové hrajete i na kocertech?
Krásně nám vyšla nová písnička Pojď se mnou lásko má, ta na nové, páté desce určitě bude. Po koncertě za námi přichází lidé a ptají se, na jaké desce je, že by si ji koupili. To je dobré znamení. Když jsme ji hráli tuhle na ulici v Brně, stály před námi nějaké tři staré dámy a otevíraly pusinky jako kapříci a chtěly tak moc zpívat s námi, ale neznaly text. Neznaly ani Poletíme?, takže to bylo znamení, že tahle skladba bude hit! Tedy hit v našem měřítku. Kdo by ji chtěl slyšet, tak ať si ji najde na našem Youtube kanálu, je tam takový jednoduchý klip, u kterého mi pes olizuje moji pleš. Písničku tam hraji jednoduše, jen s kytarou.

Poletime Taka-Tuka-3


Vaše písničky vznikají společnou tvorbou?

Já píšu texty a hudbu. Kluci pak dělají tu sílu a krásu. Je nás na podiu sedm a teď jsme kromě hraní začali i zpívat refrény všichni dohromady. Takže v určitých momentech je to vlastně mužský sbor s kapelou. Maminka mi po koncertě řekla, že jsme jako Alexandrovci.

Kapela se od vašeho zrodu celkem rozrostla. Uvítali byste ještě nějaký nástroj?
Uvítali bychom ho určitě, ale to už bychom se nevešli do dodávky, a v některých případechani na podia do menších klubů. Z hudební historie známe, že kapely to od určitého momentu zkouší například se symfoňákem, ale to by pro Poletíme? nebylo. Když něco velikého, tak třeba například ten velký opravdový můžský pěvecký sbor. Ale to je zatím utopie.

Kdo má vlastně v kapele hlavní slovo?
Opět já. Jde ale především o správné rozhodování, co a jak dělat a následně za to nést zodpovědnost. Prostě řešit i ty méně příjemné věci. Myslím, že to kluci velice oceňují, mají totiž klid.


Co z povinností kapelníka tě baví nejvíc?

Baví mě přímý kontakt s fanoušky na sociálních sítích, na koncertech a po koncertech. Baví mě, když se všechno povede. Když je vyprodaný klub. Když jsou kluci z kapely šťastní. Když jim můžu za hraní dávat peníze. Dobýváme neznámá území v dodávce, jsme jako námořníci mířící k novým kontinentům. Baví mě prostě všechno, i když se věci nedaří, je to dobrodružný život.

Poletime coverCover posledního alba Poletíme? Turbošanson

Jaké prostředí na koncertování je vám nejmilejší?
Každý koncert je jedinečný. Někdy je to super v malém klubu pro sto lidí, jindy na velkém pódiu pro tisíce lidí, všechno má své kouzlo. I městské slavnosti, na kterých také často hrajeme, mě vlastně moc baví, jen to chce jiný přístup. Lidé tolik netancují, někdy hledí z lavičky s otevřenou hubou plnou gyrosu nebo se točí na kolotoči. Vrací vám to ale bezdomovci a pouliční lidé zmítající se s láhví před podiem. Můžu tedy říct, že nás baví všechno. Jediné ouvej přichází, když koncert kazí počasí, nebo když se jedná o městskou akci určitého typu, na které se musí utratit městské peníze a je jedno, jestli lidé přijdou nebo ne a oni jako naschvál nepřijdou. To pak cítím nespravedlnost a zmar.

Co vás nyní čeká? Koncerty, festivaly...
Přesně tak, koncerty, festivaly a na podzim pak celorepublikové turné s písničkářkou Muchou, na které se moc těšíme. Jinak budeme dále zkoušet novinky, aby se nám začala vylupovat deska pátá. Taky máme v plánu ještě nějaké klipy k desce Turbošansón, jeden animovaný a druhý hraný.

Ty, Rudolfe, jsi také výtvarník. Jaké jsou tvé další projekty vedle Poletíme?
Ano, bydlím v bytě, který je vlastně ateliér, všude kolem mě jsou obrazy, které jsem namaloval a které také čas od času vystavím. Začátkem září je například budete moci vidět v Praze v galerii La Femme v Bílkově ulici. Veškerou moji výtvarnou práci můžete vidět na www.brancovsky.cz. Kromě obrazů jsem vymaloval také tři zábavní parky pro děti. V Brně budu pak zkrášlovat novou pobočku jednoho řetězce hospod. Dále dělám trička a podobně.

Co bys poradil nerudným lidem?
Je spousta krásných písniček, co se proti nerudnosti hodí. I na smutek jsou a pomáhají.


text: Jan Mareš, foto: Taka Tuka

 

NEJČTENĚJŠÍ

zavřít