Našrot: Konec ticha

Proč byl odstup mezi posledními alby nejdelší ve vaší historii?
Celý rok 2004 až do začátku 2005 jsme na koncertech představovali album Psychorama, a v té době jsme natočili song Man In The Air na soundtrack Příběhy obyčejného šílenství. Pak nastal útlum – Jouzovi se narodila dcera a koncerty se omezily. Vzápětí došlo k novým aktivitám u všech ostatních – Ceemek spoluzakládal web-designovou firmu, Martha začal přestavovat byt a já sepisoval knihu Návrat k Sudu a zároveň historii světového bigbítu. To všechno se přeneslo i do roku 2006, takže najednou zůstalo na pažbě jen deset koncertních zářezů za rok. Tak málo jsme nehráli ani za bolševika. Ubylo i společných zkoušek a tak nový písničky vznikaly pomalu. 

Letos jste zas vydání posunuli z jara na podzim…
Za to mohla nešťastná náhoda. Bubeník Jouza na Nový rok utrpěl komplikovanou zlomeninu nohy, navíc ještě té „kopákové,“ tedy víc namáhané. Celé jaro jsme museli zrušit. Objevovaly se dokonce dohady, jestli vůbec bude ještě moct hrát, tudíž jsme ani na podzim nic neobjednávali. Stáli jsme prakticky sedm měsíců.

Točili jste průběžně. Nebylo by lepší nahrát album naráz?
Obojí má výhody a nevýhody. Nevýhodou průběžného natáčení je, že tě moc ukolíbá, na všechno je spousta času. Ale zároveň máš čas si to pořádně naposlouchat a rozhodnout o dodatečných aranžích nebo změnách. Jenže při mixu a masteru je to zase na prd, protože časem nahraješ a naposloucháš takovejch verzí, že vlastně ani nevíš, která byla tou nejlepší.
Když se nahrává naráz, musíš to mít perfektně nacvičený a ničím se nezdržovat. Veškerou energii je třeba narvat do těch tří dnů, kdy se natáčí a do dalších tří, kdy se mixuje a mastruje. Jenže v tý pohlcenosti muzikou a hnanej časem se pochopitelně dopouštíš chyb.

Změnili jste s přibývajícím věkem přístup k muzice?
Změnili. Kapela vyspěla instrumentálně (tedy kromě mě) a skladby víc promýšlíme. Dřív jsme to smažili na první dobrou a o nějaký aranžmá se moc nestarali. Postupem doby začneš víc dbát na to, aby v muzice byly i nějaký „spodní proudy,“ který najdeš až po několikátým poslechu. Prostě jde o to, aby sis tu desku nepustil jen jednou (byť nadšeně), a pak ji hodil do regálu, kde zapadá prachem…

text Daniel Folprecht foto archiv