The Dhol Foundation se rozpovídali

Jste šéfem The Dhol Foundation i stejnojmenné školy. Co vás vedlo k jejímu založení?
Všechno vzniklo jako nezávislý institut bez jakýchkoliv dozorčích a školních rad, tedy i bez nároků na veřejné fondy, jako záležitost zcela čistě asijských komunit. Rodiče ke mně vodili děti, aby se jim netoulaly po ulicích. A jak přibývalo žáků, zakládaly se nové a nové třídy, později už i rozlišené podle rozdílné úrovně hry. Ozvaly se i normální školy a proto jsem začal chodit učit i sem. Ale protože nejsem vystudovaný pedagog, bylo nutné napsat osnovy a skládat zkoušky.


A je to jen otázka hudební výuky nebo i něčeho navíc?
Ke hře na dhol se musíte naučit mluvit jeho „řečí“. A proto učíme oboje. Víte, hrát na dhol je velmi těžké. Kvůli jeho hlasitosti. Já například nemůžu hrát doma, s anglickými sousedy to prostě nejde. Mám s nimi skrz to problémy a tak jdu raději do své školy, která sídlí v jednom kostele. Vikář mi dá klíče a můžu hrát v klidu celé hodiny a nikdo mi nic neřekne. Podobnou možnost vlastně poskytuji i dětem, a navíc nic nepodmiňuji, nezáleží mi na tom, jestli jde o indické nebo anglické děti.

Myslíte si, že spojení rocku s jinými hudebními kulturami má svou budoucnost?
Určitě, opravdu si to myslím. Ty fúze, ty nové směsi mají opět své vzrušující jádro. Vždyť například většina členů The Dhol Foundation pochází z Afriky a přitom jsme Indové. Mísit městský rock s tradiční hudbou a historií to je jako když vezmete shaker a přidáváte do něho ovoce s různými příchutěmi. Vše se kolem nás rozvíjí. Přicházejí nové technologie, mění se lidé i hudba.

zdroj: Arts Marketing