Co vás prvního napadne, když se řekne „Charlie Straight“?
Michal Šupák: K tomuto sousloví se mi za ty tři roky vytvořila řada asociací – nedílná součást mého života, první kapela ze všech, ve kterých jsem doposud hrál, která opravdu funguje a někam se posouvá a rozvíjí se, cestování v zelené dodávce, Albert, Honza a Pavel, pohled z podia na tančící a zpívající lidi... je toho hodně, co mě napadá.
Prakticky v každém článku, rozhovoru a recenzi vás každý chválí, setkali jste se ale už i s nějakou ostřejší kritikou?
MŠ: Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlel, že se o nás vlastně píše a mluví většinou pozitivně. To nám dodává hodně motivace a hlavně pocit, že to má všechno smysl, že se ta muzika prostě lidem líbí. S kritikou jsme se samozřejmě setkali, nejostřeji se do nás asi pustili v minirecenzi našeho CD v jednom hudebním časopise. Už od toho uplynul nějaký čas, ale pokud si dobře vzpomínám, myslím, že nás tam hodnotili v duchu rčení: “Když se to zazpívá anglicky, každý blábol zní dobře.“ Albertovi vytýkali nesrozumitelnost zpívaného textu, kritizovali živá vystoupení a dostali jsme myslím průměrnou známku. Kromě toho jsem už o nás slyšel různé věci, třeba že jsme moc sladcí, slušňáci, že jsme přesné kopie britských kapel nepřinášející nic nového, někomu se taky nelíbila podpora ze strany rodičů některých členů. Kritika je přirozená reakce a každá kapela s ní musí počítat a nenechat se jí příliš ovlivnit. Můžeme v ní vidět naopak přínos – například konstruktivní kritika naší desky v některých recenzích nám dala určitě mnoho užitečných podnětů.
Myslím, že „zamakat“ se dá vždycky a na hodně věcech. Asi nebudeme mít nikdy pocit, že teď už je všechno, jak má být a od teď už nemusíme nic zlepšovat, ať už jde o muziku samotnou, nebo o to všechno kolem. Co se týče hudby, měli bychom zapracovat na doprovodných „sborových“ vokálech, zapojit všechny členy kapely do zpěvu. Mnohdy to přidá písničce úplně nový rozměr. V tomto jsou pro nás velkou inspirací The Roads. Dále jsme si sami vytýkali určitou podobnost a jednotvárnost celkového zvuku kapely v našich písničkách. V tomto směru jsme se myslím trochu posunuli vpřed, víc se na zkouškách zaměřujeme na barvy zvuku, aranžmá, funkci jednotlivých nástrojů v celku atd. Taky chceme víc komunikovat s fanoušky!
Patříte k málu českých kapel, u nichž zpívaná angličtina zní skutečně jako angličtina a ne jen jako čeština zpívaná anglicky. Ale nakonec nejde ani tak o to, v jakém jazyce se zpívá, ale spíše o čem (a jak). Takže o čem nejradši zpíváte?
Albert Černý: Děkujeme za kompliment. Nejraději zpíváme o věcech, které nás v životě zasáhly, hlavně o silných zážitcích, zajímavých lidech, holkách, prostě o silných zážitcích nebo situacích, které vás smetou jako obrovská vlna a změní vám pohled na svět. Je to hlavně láska. To je to nejdůležitější v životě a za tím si stojím!
A naopak, o čem nejspíš nikdy zpívat nebudete? Je tu něco takového?
AČ: Když skládám písničky, málokdy přemýšlím o politice. Myslím, že to je určitým způsobem důležitá věc, ale snažím se mít v písničkách větší nadhled. Spíš mě dostane, když někdo jen tak všeho nechá a pomáhá mi vytáhnout zapadlé auto, nebo když zapnu rádio a slyším písničku, na kterou celý den myslím, která mě totálně odrovná jako třeba v poslední době Stellify of Iana Browna. V tu chvíli si říkám, že všechno je, jak má být a dám to na plné pecky.
Mají podle vás vaše texty nějakou minimální věkovou hranici přístupnosti?
AČ: My jsme s kapelou rádi, když si nás poslechnou všichni bez ohledu na věk. Netvrdím, že je špatné, když v textu člověk nevidí to, co chci. Každý má svůj pohled na věc. Takže pokud si někdo myslí, že v Upside Down jde celou dobu o polohu 69, nemám s tím žádný problém.
Je tu něco, nad čím se jako kapela nikdy neshodnete?
MŠ: Každý z nás čtyř je v podstatě úplně jiný, pocházíme z odlišných prostředí, máme jiná zázemí a přitom mám pocit, že právě díky tomu se dobře doplňujeme.
AČ: Honza má v poslední době radikální vkus v módě, což beru, ale Pavel, který hraje na bicí, by si třeba růžové elasťáky a tygrované tenisky asi nevzal.
Na to, že jste vznikli „teprve“ před čtyřmi roky, máte na svém kontě parádní soupis úspěchů. Na který z nich jste však nejvíc hrdí?
AČ: Vážíme si všeho, co jsme zažili. Hlavně povedených koncertů, nadšených fanoušků a dlouhých nočních cest autem, které dobře končí. Nejvíc jsme ale hrdí na to, jaké to celé získává rozměry. Myslím tím to, že naše muzika fakt lidi těší a motivuje něco dělat, vymýšlet kreativní věci. Třeba v Praze nás vždycky ubytuje jeden neuvěřitelný kamarád, který má plný mražák domácí zmrzliny, což na hlasivky není nic dobrého. Nejvíc jsme určitě hrdí na to, jak se rozrůstá tým kolem Charlie Straight. Máme kolem sebe super, zapálené lidi, teď už i v Německu. Já jsem nejvíc hrdý na to, když z toho, z čeho máme radost, mají radost i ostatní, když tomu prostě někdo věří stejně jako my.
Jaké máte plány do budoucna?
AČ: Mám takové tušení, že v roce 2010 odehrajeme víc koncertů, než kdy předtím. Bude to nářez! Čekají nás klubové noci po celé republice, jarní majálesy, letní festivaly a výlety do Německa. Podíváme se určitě i na Slovensko. Víte, já mám tuhle otázku na budoucnost nejradši. Pořád všechno plánuju. Nedávno jsem si domů pořídil takovou tu bílou školní tabuli na fixy. Tam si všechno kreslím a píšu, všechny představy. Cestu Třince až do Glastonbury, ha ha... :-) Podle mě jsme fakt vznikli teprve před čtyřmi lety a ještě jsme toho moc nedokázali. Máme všechno před sebou a určitá představa by tu byla. Hlavně ať to ve Flédě stojí za to!
zdroj: Fléda
Charlie Straight: každý z nás je jiný
