SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jim Morrison (11.)

Taková večerní procházka rockovým hřbitovem může být někdy náramně uklidňující. S úctou míjíte jednotlivé náhrobní kameny, pozorujete, jak ve stínu smutečních vrb někdejší grouples krmí veverky a s notnou dávkou piety vzpomínáme na nejvýznamnější postavy bigbítové historie. Mrtví nekoušou, ani neprzní své dobré jméno žádnou současnou tvorbou. Zajímavé je, že většina těch nejobdivovanějších rockerů už to má dávno za sebou. Jako by po své smrti prošli očistcem, stinné stránky jejich života jsou zapomenuty, popřípadě je vnímáme jen jako rozkošnou extravaganci, i když pochybuji, že by s tím při vzpomínce na ten bordel po nočních pitkách souhlasily i uklízečky hotelových pokojů. Vytváříme si o nich mýty a legendy, protože svou současnou smrtí si zajistili nesmrtelnost. Zastavme se u člověka, kolem kterého se tenhle mýtický opar vyjímá mimořádně dobře. Jmenuje se Jim Morrison a dodnes patří k nejobdivovanějším rock´n´rollovým mrtvolám.

The Doors: jak si poradili s technem a dubstepem? Mrkněte na klip

Narodil se jako James Douglas Morrison 8.prosince 1943 v Melbourne na Floridě a zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo jeho budoucí hudební kariéře. Rodina námořního důstojníka mu sice díky častému stěhování neposkytla zrovna ideální zázemí, to však lze jen stěží považovat za nutnou a postačující podmínku ke dráze rockového zhýralce. Byl nadprůměrně inteligentní, zajímala ho literatura a určitý čas strávil studiem filmu na univerzitě v Los Angeles. Napsal něco textů, ale když spolu s Rayem Manzarekem začal v pětašedesátém dávat dohromady The Doors, byla to jeho první kapela.

Sestavu The Doors postupně doplnili bubeník John Densmore a kytarista Robby Krieger, Manzarek měl na starosti klávesy a Morrison, který krom foukačky žádný nástroj pořádně neovládal, se oddával zpěvu. Všimněte si, že v tomhle výčtu schází baskytarista, což může u nejednoho domácího metalisty nabourat představu o výjimečnosti skupiny Root. Pak už začala tradiční anabáze po klubech v Los Angeles, ne nepodobná té, kterou známe třeba z letopisů Beatles či Rolling Stones. Zpočátku žádná sláva, ale jak se Morrison postupně měnil z nesmělého vokalisty v personu s pověstí šílence, tak postupně vzrůstal i zájem publika. V lednu 1967 vyšlo u firmy Elektra jejich první bezejmenné album a i díky singlům Break On Through a Light My Fire se do konce roku stalo zlatým. Obě písně (jak ostatně i celá deska) platí za absolutní klasiku a i dnes je zná snad každý středoškolák.

Zastavme se však u samotného Morrisona, jemuž je naše povídání věnováno. Bývá po právu vnímán jako ústřední postava Doors, i když vliv ostatních na hudbu kapely je neoddiskutovatelný. Pokud si tedy podupáváte při Light My Fire, měl by obdiv patřit i Kriegrovi a Manzarekovi, jenže na ty se většinou zapomíná. Jistě, Morrison byl frontman, ale stačí to? Co je vlastně na „ještěrčím králi“ tak přitažlivého? Zázračným zpěvákem nebyl, a sám si o svém vokálu nedělal žádné iluze. Jeho projev by jen stěží dostal do extáze některého hlasového pedagoga, a ani ta část rockové obce, pro kterou Dylan jen huhňá a Jagger hýká, by z něj na větvi zrovna nebyla. Jeho kouzlo je někde úplně jinde než v případě borců typu Robert Plant nebo Paul Rodgers. Krásně to vyjádřil ústy svého hrdiny i Stephen King: „…Jde mi z něj po zádech mráz.“ Přesně tak. Zaposloucháte-li se do muziky dvou osob, které si dovolím nařknout z pokračování Morrisonova odkazu, objevíte diametrálně odlišný přístup k věci. Takový Ian Astbury je zastydlé dítě květin a cítíte u něj spíš lásku, volnost, svobodu, kdežto kupříkladu Glen Danzig na to jde z té temnější strany a zahrává si s démony. U Jima Morrisona najdete obojí, což mimochodem docela pěkně odráží nejednoznačné náhledy na éru hippies. Jeho texty patří k těm, které lze bez uzardění označit za skutečnou poezii, a dodnes poskytují nesčetným vykradačům jeho odkazu náměty ke spekulacím. Není se čemu divit, na skladbě The End, v níž Morrison vyjadřuje touhu zavraždit otce a s matkou provést cosi zavrženíhodného, by se slušně vyřádil i tým protřelých psychologů. Škoda, že se toho nedožil Freud – krásný příklad oidipovského komplexu se tak mohl dostat i do učebnic.

Na koncerty se ale samozřejmě nechodilo hlavně za rozervaným básníkem. Přitahovala doorsovská teatrální show (Aeolův Alabama Song se na první desce určitě neobjevil náhodou), především pak v kožených kalhotách navlečený Morrison, který platil za sexuální symbol. Těžko dnes odhadnout, kdy bylo jeho válení se po zemi projevem umělecké stylizace a kdy za tím stály jisté chemické sloučeniny. Ono mezi tím v zásadě není rozdílu, ovšem počítám, že těch druhých případů bylo podstatně víc. Zachovalé živáky (a zejména ty pirátské) nepatří sice k tomu nejzáživnějšímu, co můžete od Doors slyšet, ale vlastní koncerty, to bylo trochu jiné kafe. Muselo být, protože některé výdobytky moderního hudebního průmyslu nebyly ještě ani v plenkách a jedině na pódiu se dala získat jakási pověst.

Dalšími dvěma alby Strange Days a Waiting For The Sun potvrdili Doors nastoupený kurs, Morrison měl ale v té době i spoustu jiných starostí. Jeho noční tahy někdy připomínají procházku rockovým muzeem. Chlastal s Janis Joplin, v jeho pijácké partě se mihnul i v hudebním světě tehdy ještě naprosto neznámý Alice Cooper. Litry alkoholu, spousta trávy, hašiše a LSD se začínaly projevovat při živých vystoupeních čím dál víc. Koncert v Amsterodamu museli Doors dokonce odehrát bez něj, neboť Jim zůstal totálně vytuhlý v zákulisí. Populární je i historka o tom, jak se začátkem března 1969 pokusil v Miami o menší striptýz, načež byl násilím odvlečen z pódia a později obžalován za obscénní chování. Ve filmu Olivera Stonea, jehož převážná část připomíná jeden velký trip, se tahle scéna vyjímá obzvlášť dobře, kdy v tolerantnějších částech světa je možné odehrát bez trenýrek odehrát celý koncert.

Deska Soft Parade z devětašedesátého totálně propadla a rozhodně to nelze přičíst na vrub jen nedostatečnému komerčnímu využití zmíněných skandálů. Z celé diskografie Doors je totiž zcela nejslabší a Jim Morrison se na ní ztrácí pod nánosy smyčců a dechů. Není se co divit, on ten bujarý život docela vyčerpává. Další dva tituly, Morrison Hotel a L.A. Women, které charakterizuje opětovné zdrsnění soundu, však naznačovaly stabilizaci situace, pak ale přišel rychlý konec. Z výletu do Paříže, kam odjel brzy po natočení poslední černé placky, se Morrison už nevrátil. 4. července 1971 jej jeho přítelkyně Pamela Coursonová našla mrtvého ve vaně.

Tak jako Jimi Hendrix vnesl do rock´n´rollové smrti diagnózu „udusil se vlastními zvratky“, Jim Morrison je průkopníkem v oblasti tajemna. Oficiálně to byl infarkt, ale brzy se vyrojilo bezpočet podivných teorií, a podobně jako u Elvise Presleyho se občas najde někdo, kdo ho viděl zaručeně živého. Koneckonců, nebylo by na tom nic zvláštního, vždyť jeho velký oblíbenec Arthur Rimbaud také znenadání zanechal literární činnosti a začal v Africe obchodovat s otroky… A zatím k hrobu na hřbitově Pére Lachaise proudí davy Morrisonových obdivovatelů, pořádají se k němu dokonce i autobusové zájezdy (nekecám!) a okolní náhrobky jsou popsány spoustou vzkazů. Správu hřbitova tento vandalismus pobuřuje a ráda by Morrisona vyexpedovala někam pryč. K hrobu Oscara Wilda, který leží opodál a jehož život snese srovnání s nejedním rockovým desperátem, jen tu a tam zabloudí některý osamělý ctitel literatury.

text: Jan Ernest, foto: archiv 

Témata: Jim Morrison, The Doors